Jedinou jistotou v životě je smrt

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: pondělí 1. listopad 2021 Autor Radka Rüsterová Vytisknout E-mail

Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je…  (Jiří Wolker, Umírající)

Nepřejeme si to, ale setkání se smrtí se nevyhne nikdo z nás. Na umírání blízkého člověka nelze být připraven. Stejně jako na svůj vlastní skon. O všem ostatním informace máme, povídáme si o láskách, o práci, o nemocech, o jídle, o pocitech, o vůních. O tom, co jsme sami nezažili, nám mohou vyprávět třeba přátelé. Ale o smrti nám nikdo nic sdělit nemůže. Snad proto se jí většina z nás bojí. Nevíme, co nás čeká. Jaké to bude. Bolí to? Co budu cítit? Budu to vnímat?

Podle průzkumů si zhruba 80 procent Čechů přeje zemřít doma. Přesto stále ještě většinou umíráme v nemocnicích a v léčebnách dlouhodobě nemocných. Naštěstí se vše mění.

Několik hesel pro začátek

Hospic je zdravotnicko-sociální zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby. Hlavním účelem hospiců je maximálně zlepšit kvalitu života v jeho závěrečné fázi a umožnit důstojné umírání.

Slovo hospic pochází z latinského hospitium („útulek“). Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří se buď uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít.

Paliativní péče je péče zaměřená na kvalitu života nevyléčitelných pacientů a podporu jejich blízkých.

Prvním moderním zařízením paliativní péče byl hospic sv. Kryštofa vybudovaný na předměstí Londýna roku 1967. U nás vzniklo první takové oddělení v roce 1992, a to v nemocnici v Babicích nad Svitavou. Dalším byl Hospic Anežky České v Červeném Kostelci (1994). Jednalo se o první modelové zařízení tohoto typu v ČR. Přibývaly a přibývají další. V lednu letošního roku byla otevřena Klinika paliativní medicíny VFN a 1. LF UK. Pacientům se závažným onemocněním pomáhá s léčbou, mírněním symptomů, poskytuje jim i jejich blízkým psychosociální a spirituální podporu.

Nedávno začala zajišťovat mobilní paliativní péči i pražská záchranka (ZZS HMP) ve spolupráci s hlavním městem.  V případě komplikací  u lidí, kteří jsou v konečném stádiu nevyléčitelného onemocnění, bude speciální tým zajišťovat primárně akutní péči přímo v místě bydliště a nebude pacienty převážet – na základě tísňového volání – do zdravotnických zařízení.

„Není překvapením, že veřejnost tápe v tom, co je paliativní medicína, když v tom velmi často tápou i profesionálové z nemocnic.“ (Marek Uhlíř, bývalý ředitel Cesty domů)

Dvacetiletá Cesta domů

V ČR již existuje přes 25 hospiců, které se starají o to, aby život umírajících byl v posledních dnech či týdnech života dobrý. Patří mezi ně i nezisková organizace Cesta domů, která provozuje Domácí hospic již 20 let. Prostřednictvím služeb mobilního hospice umožňuje pečování o nevyléčitelně nemocné a umírající v jejich domovech a nabízí podporu i jejich blízkým. Přestože sídlí v Praze, neomezuje svou činnost pouze na hlavní město. Poradenské služby poskytuje komukoliv z České republiky, vydává také knihy a další publikace, které v těžkých situacích na konci života pomohou. Cesta domů se snaží o zvýšení povědomí v oblasti paliativní péče formou vzdělávání odborníků a osvětových kampaní. Veřejně prosazuje přijetí vědomí, že umírání je důležitá součást života.

V úplných počátcích organizaci významně  finančně podpořily Magistrát hl. m. Prahy a Výbor dobré vůle Olgy Havlové. Dnes své služby hradí převážně z darů od jednotlivců či firemních dárců a také z grantů od státních i nestátních subjektů, z příjmu z vlastní činnosti a ze sbírkových a benefičních akcí.

Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu jsou členové týmu – lékaři, sestry, psychosociální pracovníci, duchovní, odlehčovací asistenti, poradenští pracovníci, pracovníci půjčovny a vyškolení dobrovolníci – k dispozici klientům v jejich domácím prostředí.

Služeb hospice využívají rodiny, které chtějí svému nejbližšímu umírajícímu splnit přání dožít doma. Většinou jde o několik posledních týdnů, někdy jen dnů jeho života, a to je čas pro něj i pro jeho blízké velmi důležitý. Rozloučit se, mít nablízku ty, s nimiž jsme životem šli a které máme rádi.

Smrt je neodmyslitelná součást života

Cesta domů je také provozovatelem stránky eVzpominky.cz, jejímž cílem je poskytnout novou možnost jak vzpomínat na zesnulé, i jak tyto vzpomínky sdílet, třeba na dálku.

Další webová stránka nese název Umirani.cz. Jejím smyslem je sdílet zkušenosti zdravotníků, sociálních pracovníků, psychoterapeutů a duchovních s dalšími lidmi v celé republice, kteří se dostali do nelehké životní situace  –  jsou vážně nemocní, pečují o umírajícího nebo jim zemřel někdo blízký.

A ještě je tu stránka Mojesmrt.cz, kde si sami můžeme udělat seznam posledních přání a popsat i to, jak bychom si konec svého života představovali. Je těžké ptát se svých rodičů, jak by si svůj odchod ze světa představovali, stejně jako se nás nechtějí zeptat naše děti. Je však dobré být připraven. Na této stránce narazíme na otázky, které by nás možná ani nenapadly, ale když už se tak stalo, můžeme se nad odpověďmi alespoň zamyslet. Cesta domů se tak snaží podpořit diskusi o smrti a umírání v naší společnosti a toto téma odtabuizovat.

Někomu by se mohlo zdát, že někteří lékaři záměrně lžou o diagnóze či prognóze svým pacientům, ale oni spíše nejsou dostatečně trénovaní v komunikaci a ve sdělování špatných zpráv, cítí se nejistě a obvykle ani nemají dostatek času na těžké rozhovory – i to se Cesta domů snaží změnit tím, že nabízí vzdělávání lékařů i dalších profesí v tomto směru. Neléčit, když to už smysl nemá. Nepřipravit tak umírajícího o čas, který může strávit s rodinou, pobytem v nemocnici, kam za ním ti nejbližší mohou chodit jen občas. A může se stát, že jednou přijdou a postel už bude prázdná.

❞ Ještě před druhou světovou válkou bylo naprosto přirozené, že lidé umírali doma. Zkušenost, jak o umírajícího doma pečovat, se předávala naprosto automaticky z generace na generaci...

Ještě před druhou světovou válkou bylo naprosto přirozené, že lidé umírali doma. Zkušenost, jak o umírajícího doma pečovat, se předávala naprosto automaticky z generace na generaci. Ten, kdo své poslední chvíle trávil v kruhu svých blízkých, sám poznal, že přišla jeho „poslední hodinka“. Svolal všechny členy rodiny, řekl své poslední přání, se všemi se naposled rozloučil a v klidu zemřel.

Díky organizacím jako je Cesta domů, se umírání doma zase stává něčím běžným a přirozeným. Ne, není to nic veselého. Pro nemocného je však určitě velký rozdíl v tom, mít možnost dožít poslední dny doma nebo zůstat sám na nemocničním lůžku, kam přijde jednou za čas sestra, která není vlastní.

Jednotka intenzivního života

V září byl uveden do kin film režisérky Adély Komrzý, který vznikl na Oddělení paliativní péče VFN v Praze, „Jednotka intenzivního života“. V intimních rozhovorech se svými pacienty hledají lékaři a zakladatelé paliativního týmu MUDr. MgA. K. Rusinová a Ph. D. a MUDr. O. Kopecký odpovědi na otázku, na níž se v nemocnicích, kde život končí pro 60– 70 % české společnosti, bohužel zapomíná: Jak žít dobrý život s nemocí? Jak pomoci pacientům učinit rozhodnutí ohledně vlastního života? Máme prodlužovat život pomocí přístrojů, které zajistí to, že srdce stále bije a plíce dýchají? Je to život, který stojí za to ještě žít? Po zhlédnutí filmu, který doporučuji všem, jsem začala nad vším trochu jinak přemýšlet.

Jsem si jistá, že jste se také setkali s úmrtím blízkého člověka v nemocnici. Třeba babičky. Přestože jsme ji často navštěvovali, byla sama. Tak moc sama. Jako malá jsem to neřešila. Tak se to prostě dělo. Babička onemocněla, odvezli ji do nemocnice, možná byla i na operaci, po které chřadla. Snad jsme doufali, že se zase vrátí domů, ale za čas bylo jasné, že už tomu tak nebude. Umírání v nemocnici mi přišlo normální, nic jiného jsme neznali. A opakovalo se to. Druhá babička, děda, maminka. Teď vím, že až se s blížící smrtí zase setkám, bude to jiné. Udělám všechno, co půjde, protože můžu, protože je tady někdo, kdo mi s tím poradí.

Každý z nás může něco udělat

Již čtvrtým rokem vychází charitativní kalendář s názvem DOMA 2022. Fotograf Štěpán Hon vyfotil známé osobnosti v jejich domovech, v jejich nejintimnějším prostředí. Peníze z prodeje kalendáře půjdou letos, stejně jako vloni, hlavně na účet společnosti Cesta domů. Pokud byste chtěli přispět a kalendář si koupit, potom navštivte stránku https://projektdoma.cz/.

Cestu domů se rozhodl podpořit i Nadační fond Mixit (při společnosti Mixit, s.r.o. – Namíchej si svoje müsli)

„Chtěli jsme vymyslet způsob, jak mixováním pomoci a nakonec jednoduchost zvítězila. Ke každému nákupu si zákazník může přimixovat libovolné množství dobrých skutků v ceně 30 Kč. Vybrali jsme 7 dobročinných organizací, které jsou nám blízké, a budeme opravdu vděční za každý zakoupený dobrý skutek. Pro Cestu domů jsme zatím vybrali necelých 200 000 Kč, také vyzýváme zákazníky, aby přispívali i přímo organizaci, tak věřím a doufám, že další peníze jdou přímo jim i díky nám. Cesta domů je organizace, kterou pro její činnost velmi obdivujeme, jejich pomoc je v těžkých chvílích neocenitelná a jsme moc rádi, že jsme díky našim zákazníkům mohli přispět,“ uvádí Adéla Flejšarová za Mixit, s.r.o.

❞ Otázky spojené se stářím a zánikem jsou odsouvány mimo zorné pole naší pozornosti. Pochopitelně, protože nás konfrontují s těžkostmi...

Příběh mladé ošetřovatelky a jejího setkání se smrtí v domově důchodců je základní synopsí nově vznikajícího krátkého filmu „Barcarole“ herce Igora Chmely, který v lockdownu právě do takového zařízení docházel jako dobrovolník. „Otázky spojené se stářím a zánikem jsou odsouvány mimo zorné pole naší pozornosti. Pochopitelně, protože nás konfrontují s těžkostmi, které takové otázky přinášejí, zároveň ale pošetile, protože dříve nebo později budeme takové konfrontaci vystaveni,“ říká Igor Chmela. Film se stane součástí repertoáru Divadla Verze a tím pádem ho uvidí diváci po celé republice. Natočení filmu můžeme podpořit na donio.cz.

Zobrazení: 1075