Mám rád lidi se psem i v uniformách...

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: úterý 3. prosinec 2019 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

  Ještě je tma, venku se postupně u obzoru objevuje malý světlý proužek a drobné mraky vypadají jako malí úhoři, kteří se prohánějí v potoce mezi kameny. Je klid, nikoho nevidíte, nikdo nikam nespěchá, nikoho ještě nenapadlo ukončit spokojený spánek a vstát. Budík ukazuje něco kolem půl páté. Pomalu se šine dál a já vím, že za chvíli přijde ten zvuk, který moc v lásce nemám. Ne, že bych jej nesnášel, nikdy mi vstávání nedělalo až tak moc velký problém. Ani když jsem vstával každý den ve stejnou dobu do školy, protože jsme bydleli dál od města a museli jsme s tátou stihnout přeplněný autobus dělníků směřující na ranní směnu. Pomalu vstávám, v klidu, nikam nespěchám. Toho malého otravu jsem vypnul ještě před oním okamžikem a teď pokukuji z okna na ranní Prahu...

  Vlastně přemýšlím, proč tady bydlím, žiju a pracuju. Nikdy jsem do velkého města nechtěl, mám rád přírodu, klid, venkov, ale cesty osudu byly trochu jiného ražení, než bych si přál. Až budu o něco starší, tak si plánuju takový malý comeback do rodných Jizerek, tam jsem byl nejšťastnější. Ono to v podstatě není tak daleko, nejsem nejmladší a na čele už pár vrásek rozhodně mám. Opustím své ranní myšlenky a pomalu zavřu dveře, abych neprobudil svým časným odchodem manželku a děti. Zapnu kávovar. Na ten se rád dívám, jak pomalu kape ta tmavá tekutina do hrnku, bez ní si to už nedokážu představit – taková má denní dávka drogy, kterou ještě nikdo nezakázal a kterou každý toleruje, společně s cigaretou. Tu si občas taky dám, na balkoně, uvnitř bych nikdy nekouřil, přijde mi to buranský a dost nechutný. I ta cigareta na balkoně vlastně je jen zbytkovým zlozvykem, který bych rád utnul, abych se občas mohl podívat do zrcadla bez výčitek svědomí. Pozvolna si vezmu ten svetr od Vánoc a mé kroky vplouvají do ticha začínajícího rána, směr velká kancelářská budova se svítícími okénky monitorů.

  Na jmenovku mi napsali zase špatné jméno – Jan Poláček, jako by nikdo nedokázal pochopit, že se nepíšu Poláček, ale Polášek. Kolegové si mě za to trochu s jízlivostí dobírají, ale mně už to v podstatě ani nevadí. Sedím  u monitoru a telefonu již deset hodin a další dvě mi ještě zbývají. V tuto  časnou dobu je poměrně klid a tak mi zbývá dost času se podívat ven. Ještě před pár týdny jsem měl stůl na opačném konci místnosti. Díval jsem se do zdi a vlevo nade mnou byl nevzhledný vývod klimatizace, která občas fungovala a občas ne. I v létě jsem musel mít na sobě svetr a naopak v zimě jsem skoro chodil v žabkách. Šéf mě asi půl roku uklidňoval, že to napsal do priorit a měli by každým dnem přijít opraváři, aby vše bylo OK, jak on s oblibou říkal. Trochu jsem ho za to nesnášel, nemám rád lidi, kteří jsou moc happy a cool – lezou mi na nervy. Naštěstí pro mne zapůsobila náhoda a Janča, má kolegyně, odešla na rizikové a tak jsem úprkem zabral její místo u okna s pěkným výhledem na činžáky a panorama Vinohrad. Teď pozoruji tu hodinu mezi vlkem a psem a k tomu mi na nebi poskakují malé mráčky jak úhoři mezi kameny. Je načase se zas trochu soustředit. Nasadím sluchátko k uchu, upevním mikrofon, podívám se na monitor, kde mám kolegy a začínám se zase dostávat do toho čekání. Tu jmenovku už musím dát konečně vyměnit, pomalu ji sundavám z pracovní polokošile a pokládám ke klávesnici – Jan Poláček, operátor záchranné služby.


  Tady Kala 20, prosím tě, Jardo, napiš mi to, abych na to nezapomněl, díky a konec. Pomalu pokládám vysílačku na držák ve služebním autě a třídím si myšlenky za celou noční směnu. Ještě máme pár hodin do konce a to už většinou bývá klid. Ten kluk, kterého jsme před půlnocí chytli v parku a měl ji jak z praku, tak toho trochu lituju. Vypadal sympaticky, ale nebylo mu ještě ani patnáct a nadýchal solidní číslo. Spíš je mi líto rodičů, říkal, že se s ním rozešla holka a on pil vůbec poprvé. Teď má táta s mámou na problém zaděláno. Někdy se to holt stává, když si vzpomenu na naše mladý léta, asi jsme nebyli vůbec jiní. Kolikrát člověk chodil po nocích a ráno venku, kouřil a popíjel a myslel při tom na ni. Na krásný vlasy, úsměv, boky… nahlásit jsme to museli, záchranka byla nutností, vždyť se ani nepostavil na nohy. To ho ta holka přišla poměrně draho. Na druhou stranu má životní lekci a možná pochopil, že to za to nestojí. Bude jiná, prohodil s úsměvem Petr, můj parťák, se kterým jezdím už osm let a všechno je absolutně bez problémů. Někdy bych chtěl mít ten jeho životní optimistický postoj. Neřeší prkotiny, pořád s úsměvem a v klidu, jen tak ho nic nerozhází. To já jsem větší nervák, rozčílím se na křižovatce, občas na děti a dost věcí si beru, ale myslím, že v rámci možností. Možná právě proto nás dali dohromady. Dobře se doplňujeme, rozumíme si, i když oba máme odlišné zájmy i životní postoje. Nikdy mě neomrzí poslouchat jeho povídky o rybaření, o tom kde a jak chytil největší rybu, jak mu utekla čudla a jak kempoval na kost promrzlý na břehu rybníka. On mi zase dává prostor při vyprávění o rodině, sportovních zážitcích a nadávání na politiku. Od něj jsem nikdy vlastně neslyšel jedinou stížnost, vlastně ani nevím, jaké má na některé věci názor, prostě o tom nemluví. Je čas projet náš úsek, pojedeme kolem parku, provedeme kontrolu lidí bez domova, jak se dnes moderně říká, podíváme se, zda zde není další opilý mladík a pak pojedeme zkontrolovat ty nové kancelářské budovy, které vznikly na zelené louce. Kolem udělali krásná vodní jezírka a plno zeleně – je to tam hezký, ale ta zeleň je trochu nešťastná – je to dost dobrá schovávačka pro narkomany a podobné, kteří chtějí být raději někde v ústraní od společnosti. Pak pravidelná kontrola, zajedeme na služebnu a pojedeme se domů vyspat, vždyť nás čeká repete. Tady Kala 20, hlásím opuštění vozidla a kontrolu centrálního parku. Pár opilců v parku zahlédne dvě postavy vystupující z vozidla městské policie.

Pak pravidelná kontrola, zajedeme na služebnu a pojedeme se domů vyspat, vždyť nás čeká repete. Tady Kala 20, hlásím opuštění vozidla...

  Ten proužek úsvitu se už proměnil v pěkný pruh. Začínají se objevovat první paprsky a občas se podívám na svůj dlouhý stín. Okolí dostává žlutý nádech a mně se zdá, že přes noc musela celé město vydrhnout obrovská četa uklízečů s čistícími vozy. Všechno je čerstvý, nový, voní a má příslib krásného rána. To pak lidi tu vůni zahladí svou přítomností a ta parta může vyrazit v noci znovu na svou pravidelnou šichtu. Pokaždé si říkám, že bych měl vstávat dřív, abych nemusel tak spěchat, ale dřív už to nejde. Chodím do práce úplně první, mám pak čas si vše srovnat a zahájit den. Abych se přiznal, tak mám rád tu atmosféru prázdných kanceláří. Trochu zrychlím krok. V zatáčce u těch nových rybníčků vidím mladou ženu se psem, vydala se na pravidelný ranní běh a vypadá to, že jí ten chlupáč nestačí. No, měla si pořídit pořádný plemeno a ne nějakou násadu od koštěte, napadne mě, když vidím mizející siluetu v zatáčce. Tak počkat, ona nebyla jedna, ale dvě? Tři… to se mi jen zdá… najednou se mi ten úsvit zdá čím dál jasnější a pruhy od letadel začnou pomalu vibrovat jako struny od houslí prvního houslisty státní opery. Přivírám oči, pokládám tašku na dlažbu a trochu si mnu oči, abych se ještě jednou probral. Nic nezabírá, najednou se mi udělá slabo a pomalu se mi podlamují nohy. Klečím, padám a ztěžka oddechuji. Úsvit už je všude, pomalu mi po obličeji stékají drobné kapky potu a míchají se s drobným pískem v čerstvě poskládané zámkové dlažbě. Pak cítím, jak mi někdo klečí na hrudníku a přidává se další… otevřu oči a nikoho nevidím, snad jen ty pruhy od letadel mají ještě  větší frekvenci. Ve zbytku sil pohlédnu na zatáčku za běžkyní se psem a přeji si, aby se chtěla vrátit, aby něco zapomněla, aby měla cestu zpátky. Jen oddechnu a vzpomenu si na to, jak jsem za sebou zavřel dveře od ložnice.

Ve zbytku sil pohlédnu na zatáčku za běžkyní se psem a přeji si, aby se chtěla vrátit, aby něco zapomněla, aby měla cestu zpátky...

Fajn, zbývá mi posledních šedesát minut noční. Dám ještě jedno kafe, trochu se protáhnu a zase honem zbystřit pozornost. Asi před deseti minutami mi,  kromě dalších, volala paní, která si někde zapomněla prášky na srdce. Byla ve stresu, koktala, říkala, že je jí slabo a nemůže ani dojít ke dveřím. Nakonec jsem s paní promluvil, trochu jí vysvětlil, že se nic neděje, že bude v pořádku, malinko uklidnil a pro jistotu jí poslal jednu rychlou. Nemůžu nic podcenit a raději je pošlu zbytečně než vůbec. Těch planých výjezdů už bylo dost a dost. Na monitoru se mi rozbliká červený telefon a já vím, že mých pár minut klidu končí! Záchranná služba Praha, s čím vám mohu pomoci?  Dobrý den, honem, našla jsem nějakého pána… volá mi nějaká mladší slečna, jméno neznám, nepředstavila se mi, prý je v tom novém parku u kancelářských budov a našla zde ležet nějakého muže ve středních letech. Nedýchá, nereaguje… musela jít asi se psem, protože tam v dálce slyším neustále psí štěkání. Radím jí, jak má postupovat, naštěstí má nějaký zdravotnický kurz a ví, co má dělat. Kéž by bylo více takových lidí. Při rozhovoru se podívám na monitor a dívám se, kdo je nejblíž. Patnáctka měla výjezd až do Motola, desítka je dost daleko a třicítka má zásah u té paní, co neměla prášky na srdce. Nejblíž je ale hlídka městské policie, ta má defibrilátor v autě a kluci jsou taky školení. Okamžitě posílám echo k nim a předávám informaci i našim klukům. Snad tam budou dost brzy, aby té slečně, která provádí nepřímou masáž, pomohli.


  Kala 20, Kala 20… máte naléhavý výjezd, muž v bezvědomí, bez pulzu leží v parku u Office Centre, volala záchranná služba, jste nejblíž. A já si myslel, že zbytek služby bude v klidu, nebude. Petr ovšem v klidu je, jak jinak, ani si jej nedokáži představit, že by byl nervózní, nebo to dobře maskuje. V tom případě bych jej nominoval na Českého lva za nejlepší herecký výkon. Zapínáme majáky, přišlápnu plyn a vyrážíme. V tomhle okamžiku si vždy vzpomenu na školení řidičů – vždy je nejdůležitější dojet v pořádku, když pojedete jak blbci, taky nemusíte dorazit vůbec a pak tomu člověku nepomůžete, ba naopak. Takže rychle, ale… Nemá pulz, hlavou se mi začínají honit správné metodické postupy. Je fajn, že každý auto linky 156 je vybavený defibrilátorem, ten nám dává jasné instrukce, co a jak a kdy dělat. Pokaždé jej kontrolujeme, zda je nabitý, zda je v pořádku a je u něj veškerá výbava. Teď se to bude hodit. Pár zatáček, jedna odbočka… aut je naštěstí málo, provoz slabý a těch pár vozidel rychle uhnulo ke kraji. Modrá barva v pravidelných intervalech ozařuje okolí a dává tak jasně najevo svou důležitost, siréna vše podtrhuje. Myslím, že jsem je viděl, ale přes ty vysoký obrubníky se tam autem nedostaneme. Okamžitě šlapu na brzdu, ozve se nepříjemný zvuk kvílení gum a hned mě praští do nosu ten jejich smrad od pálení. Vyskakujeme oba z auta, nechávám je otevřený, beru zezadu defibrilátor a Petr ještě zdravotnickou červenou brašnu s reflexními pruhy. Malinko se mi potí ruce, naostro jsem jej použil jen jednou a školení je oproti opravdovému zásahu prkotina. Vidíme mladou slečnu u ležícího muže a kolem nich pobíhá takový malý chlupáč. Od oznámení až po tuto chvíli uplynuly jen tři minuty, myslím, že dobrý výkon, ale v ten okamžik se mi vše zdálo jako věčnost. Než otevřu brašnu, zapnu přístroj… Petr mezitím přebírá od slečny nepřímou masáž a dívá se na mne, jak pracuji… jedna, dva, tři, čtyři… potí se mi ruce čím dál víc, trochu se mi i klepou, ale jde to. Strháváme z pána bundu i košili, abychom mohli umístit elektrody. Tisknu velké tlačítko, které vše uvede do provozu… pár sekund čekání, pípnutí… a výboj nedoporučen… ještě jednou kontroluju dech, tep… snažím se být co nejvíce pečlivý… zkouším posunout elektrody a znovu… přístroj chvilku čeká a dává instrukce… tentokrát výboj provede… ještě jeden a začíná znovu pracovat. Kontroluji tep a zdá se mi, že něco velmi slabého nahmatávám… do koutka oka mi problikává další modrá intenzivní barva. Na malý okamžik mě napadne, že nám někdo ujíždí autem, ale není to tak… po zhruba pěti minutách po našem příjezdu přijíždí velká skříň záchranky a světla patří jí. Rád je vidím, tep jsem pánovi nahmatal a vypadá to, že se nám podařilo jej  vrátit zpět.


  Celou dobu jsem měl na telefonu tu mladou ženu se psem a potom i jednoho ze strážníků. Měli u sebe dobré vybavení a naši kluci přijeli taky včas. Když jsem slyšel, že mají pulz, tak se mi docela ulevilo, končit směnu s pocitem, že nevíte, jestli ten člověk přežil nebo ne, se mi rozhodně nechtělo. Když si pána převzali naši kluci s doktorem, poděkoval jsem mladé slečně a podíval se na stěnu, kde nám visí velké hodiny. Bylo něco po sedmé,  když jsem předal křeslo svému kolegovi na denní směně a šel se osprchovat. S tou jmenovkou budu muset konečně něco udělat.


  Pamatuji si jen siluetu té slečny se psem a ranní chlad, který mi hodně rychle vnikl pod kůži, pak už nic. Když jsem se probral, první, co jsem viděl, byly kapačky a nějaký přístroj, který neustále pípal a vydával divný zvuk. Asi mi to nebudete věřit, ale já byl v nemocnici takhle poprvé. Navštěvuju sporadicky obvodního lékaře a problémy se mi vyhýbaly, tedy až doteď. Lékař mi řekl, že jsem měl náhlou srdeční zástavu a mám hodně vysoký krevní tlak. Vypadal při tom tak klidně, jako by mi říkal, že rohlíky stojí už deset let dvě koruny a nic se na tom nemá měnit. Asi jsem vypadal dost vyděšeně,  protože pak změnil rétoriku a vyprávěl mi o správné životosprávě a také o tom, že by vše mohlo být jako dřív. Asi těžko, pro mě už ne. Skácel jsem se na chodník jak podťatý a vůbec nic mi předtím nebylo. Mohu prý poděkovat té slečně se psem a dvěma strážníkům, kteří mě oživili.

Měsíc po propuštění z nemocnice mi dělají dobře ranní procházky. Mám rád lidi se psem i lidi v uniformách. Díky.


Poděkování všem, kterým není osud druhých lidí lhostejný.

 

ilustrační foto: DS MP Praha

Zobrazení: 1013