Nejsi blázen, #nekaslinasebe a koukni se KPsychologovi

Rubrika: Reportáž Zveřejněno: čtvrtek 1. červen 2023 Autor Zdeněk Modálek Vytisknout E-mail

Rychlé životní tempo, tlak v zaměstnání, náhlé nepříznivé životní události, sociální sítě plné úžasných lidí nebo naopak média napěchovaná děsivými zprávami. To je jen zlomek útočníků pořádajících každý den nájezd na naše psychické zdraví. Někdo se ubrání celý život, stačí ale málo a váš štít se začne drolit nebo rovnou zkolabuje. Šeď vás začne obestupovat a bude trvat pravděpodobně velmi dlouho, než si přiznáte, že ta chapadla, co vás drží na posteli a berou sílu se zvednout, nejsou pouhá lenost. Že ten hlas, co vás neustále shazuje a vábí do temna, je potřeba umlčet. Že absence radosti, smíchu a dobré nálady neníproto, že svět kolem přestal být zábavný jako dřív. Důvod je takový, že máte psychické problémy a čím dříve si to uvědomíte, tím dříve můžete udělat první krok k jejich léčení v podobě návštěvy odborníka.

Říká se, že první krok je nejtěžší. Bohužel zde budou nejtěžší kroky rovnou dva. Poté, co se dostanete do bodu, kdy se rozhodnete za odborníkem opravdu zajít, narazíte do informační a předsudkové zdi. Začnete surfovat a dozvíte se o existenci psychologů, psychiatrů a terapeutů. Někteří mají vlastní soukromé ordinace a jiní pracují pod záštitou nemocničního zařízení. Aby toho nebylo málo, tak se ještě liší směrem a způsobem, jakým terapie vedou. V tom zmatku Vás určitě napadne, zda se nepoptat v práci nebo v rodině. Tady se však dostaví zmíněné předsudky. Nejistota, zda vás nebude mít okolí za blázna, nakonec raději tento nápad zamete pod koberec. A vlastně, lidi ve světě umírají hlady a já tu brečím jako nějaké dítě. No a co ta terapie? Ležet někde a nějakýmu cizímu vejlupkovi vyprávět svoje pocity? Na to já fakt nejsem. Můžete zakončit svoje pátrání a věřte, že mnoho lidí to tak udělá. Nebo se můžete obrátit na projekt s názvem KPsychologovi, kde vás celým procesem náležitě provedou.

Moje pozvání na rozhovor, ve kterém fungování zmíněného projektu a vlastně celé problematiky představíme, přijala magistra Tereza Hrušková. Přeji příjemné čtení.

Představila byste na začátek sebe a svoje zaměření?

Moje celé jméno je Tereza Hrušková a jsem vystudovaná psycholožka. Vystudovala jsem v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity pětiletou jednooborovou psychologii a teď si ještě dodělávám psychoterapeutický výcvik v kognitivně-behaviorální terapii. Mimo to jsem pracovala jako poradenský psycholog na Vysokém učení technickém a v poradenském centru Alfons, kde jsem se postupně setkávala se studenty, mladými lidmi, mladými dospělými, kteří, když ke mně přišli, tak říkali, hlavně ať nikomu neříkáme, že tady jsou. Tam vznikla první myšlenka celého projektu.



Projekt, který zmiňujete je projekt KPsychologovi. Mohla byste nám o něm něco říci?

Když studenti chodili víc a víc, tak první, co jsem vnímala, bylo stigma a slýchávala jsem: hlavně to nikomu neříkejte, co by si o mně pomysleli ostatní, kdyby věděli, že jsem byl u psychologa nebo zašel k psychologovi nebo nedej bože k psychiatrovi. To bylo to první, co se pořád v konzultacích opakovalo. Druhé vykristalizovalo tím, že když jsme poskytovali konzultace, tak to nebyly dlouhodobé konzultace nebo psychoterapie. Bylo potřeba se studenty hledat návaznou psychoterapii nebo nějakého psychologa. Zde jsme často naráželi na to, že neví, kde začít, za kým jít, neví, koho si najít a jak to vlastně udělat, aby se k někomu dostali. Někdy tam ani nebyla sebestigmatizace nebo sociální stigmatizace, ale pouze čistý fakt, že nevíme, jak si potřebného odborníka najít. Tak jsme se na to dívali společně a většinou jsem jim poslala kontakty. Oni už si pak dokázali vybrat a vlastně byli velmi rádi za to, když jim to někdo předpřipravil. To se opakovalo několikrát. Zároveň když jsem dostudovala psychologii, tak se mě i kamarádi začali ptát nebo kamarádi od kamarádů nebo známí, jestli někoho dobrého neznám a jestli jim neporadím.  Tyhle otázky se pořád opakovaly. Jeden večer jsem si říkala, co bych mohla udělat pro to, aby tam bylo nějaké to přemostění mezi lidmi, kteří hledají a lidmi, co pomoc nabízí. A z této myšlenky vznikl projekt KPsychologovi.

Jak poznám, že je na čase vyhledat odborníka? Že už je únosná hranice překročena a nemám jen špatné období?

Ta hranice je hodně individuální u každého z nás, ale říká se, když nějaký ten problém přetrvává několik měsíců a už nám opravdu zasahuje do bazálního fungování jako spánek, jídlo, vztahy, práce. Najednou už nestačí pouhé vypovídání se kamarádovi, dojít si na pivo, dojít si zacvičit. Naše osvědčené metody už nepomáhají a táhne se to s námi delší dobu. Už vidíme, že sami si pomoct nedokážeme a vlastně už nám nedokáže pomoci ani nikdo z okolí. Každý má danou hranici samozřejmě někde jinde.

Dobře, a když tedy začnu cítit, že jsem svoji hranici překročil. Kde začít? Zajít k Vám na web?

To je dobrá otázka. Často se k nám dostávají lidé, kteří buď jsou na doporučení, někdo jim přímo náš projekt doporučil, nebo prostě začnou googlit. Myslím si, že nejjednodušší je zadat si do vyhledávače slovo psycholog a nějaké město, například psychoterapie Praha. Nebo se samozřejmě můžou zeptat nás. U nás je super anonymita. Vědí, komu píšou, vědí, že píšou přímo mně. Vědí, že se nikdo nikdy nedozví, co v e-mailech mezi námi probíhá. Takže lidé na jednu stranu ví, komu píšou, na druhou stranu je zde zachována anonymita, a přitom je nikdo nesoudí. Myslím si, že spousta z nás opravu začíná buď googlením anebo se zeptá někoho, ke komu má důvěru. To je ta lepší varianta. Někdo se s tím trápí dál sám.

❞ Někdy se na prvním sezení objevuje i to, že náš problém chceme vyřešit za jedno sezení. Tak to ale nefunguje...

Vybral jsem si tedy s Vaší pomocí vhodného odborníka. Co mě čeká? Gauč jako ve filmu?

Někteří psychoterapeuti nebo psychologové opravdu gauč mají a je to teda hodně pohodlné. Neležíte na něm, ale sedíte. Musím říct, že jsem také byla na své vlastní terapii na gauči a super. Když někam přijdete, dostanete se do terapeutovny, což je místnost (někdo má větší, někdo má menší), kde jsou dvě pohodlné židličky/křesílka. Na terapii strávíte cca 50 minut nebo až hodinku. První setkání je hodně úvodní, informační a seznamovací. Konverzaci určitě startuje psychoterapeut nebo psycholog, aby klientovi ulevil. Klient často přichází s obrovským strachem, nejistotou, co má říkat, co může pustit, co nemůže pustit, má spoustu otázek. Poté co se vzájemně představíme, řekneme si, jak to bude probíhat, co to vlastně psychoterapie je, jakým způsobem spolu můžeme spolupracovat, co naopak třeba psychoterapie není. Někdy se na prvním sezení objevuje i to, že náš problém chceme vyřešit za jedno sezení. Tak to ale nefunguje.

Úvodní terapie je hodně představující, informační a pak záleží na klientovi, jak moc chce mluvit. Většinu času ale zažívám, že klient přijde a drží vše v sobě. Postupně jak mluví, uvolňuje se a je příjemné vidět, jak se postupně i v tom křesle uvelebuje. Součástí je i to, že si řekneme, proč klient vlastně přichází, co ho trápí a proč vyhledal psychoterapii právě teď.  Na prvnim sezení je čistě na nás, kolik toho pustíme. Často se rozpovídáme víc, než si myslíme. 

A vy jste už trošku odpověděla, ale zajímalo by mě, na co se mám po prvním sezení připravit? Kolik mohu očekávat návštěv. Dostanu nějaký pracovní sešit nebo úkoly?

Já mám psychoterapeutický výcvik v kognitivně-behaviorální terapii (KBT), která je hodně strukturovaná a návodná. Mezi sezeními ode mě klienti dostávají domácí úkoly. Jsou skvělé v tom, že když se potkáme jednou za týden nebo jednou za 14 dní, tak klient přesně ví, na čem má mezitím pracovat. Protože změna neprobíhá na psychoterapii, ale změna probíhá, když na tom pracujeme mimo psychoterapii. Klient ví, o čem má přemýšlet, má často konkrétní cvičení „jak na to“, má konkrétní strukturu. Samozřejmě každému nemusí úplně směr KBTvyhovovat. Jsou zde i další psychoterapeutické směry, které mají skvělé výsledky. Je to hodně o terapeutickém vztahu, který je pro klienta bezpečným místem. Když si s terapeutem nesedneme, tak se nikam nedostaneme, protože mezi námi tam bude pořád něco, co bude zasahovat do psychoterapie. Například neřekneme vše do detailů nebo budeme mít strach se otevřít. Takže tady bych chtěla podpořit všechny, že dobrý match nemusí být první psychoterapeut nebo první psycholog, ke kterému jdeme. Když cítíme, že tam něco drhne, tak je skvělé tohle téma s psychologem nebo psychoterapeutem otevřít. Nebo si můžeme najít někoho jiného nebo poprosit o doporučení.

❞ Teď se tabu snižuje, nebo už není tak velké, ale pořád tam je. Pořád je tam takové to, co když mě někdo bude nazývat bláznem...

Jak moc velké je tedy ještě dnes tabu chodit k psychologovi?

Teď se tabu snižuje, nebo už není tak velké, ale pořád tam je. Pořád je tam takové to, co když mě někdo bude nazývat bláznem. A co na to okolí a co na to spolupracovníci, a co na to řeknou v práci. Mám kolegu, který pracuje u hasičů.  Často popisuje, že aby se k němu někdo přihlásil nebo dostal nebo vůbec chtěl zajít, je tam velká bariéra. Často je tam myšlenka, že jako já to vlastně nepotřebuju a já to vyřeším sám, která u nás pořád je. Já se pohybuji v mé psychologické bublině, kdy si myslím, že se sebestigmatizace nebo sociální stigmatizace postupně snižuje. Zrovna včera a dneska přišly další e-maily na naši službu a stigmatizace se tam neustále promítá.

Strážnická profese je hodně konfrontační a často stresová. Kdybyste byla strážnice, jak byste sama se sebou pracovala?

Já bych začala tím nejzákladnějším, což je strava, pohyb a spánek. Poté určitě pravidelnou psychohygienu, pokud zažíváme stres. Vždy, když pracujeme s klienty, prvně dbáme na spánek, jídlo a pohyb.  Nastartujeme tak fyzickou stránku, která je propojená s psychickou. Dále je to hodně individuální, někdo má úzkosti, někdo má deprese, někdo má problém se sebevědomím, tak potom už je to zacílené na ten daný problém, takže tady na to úplně asi nedokážu odpovědět konkrétně. Jsou zde studie, podle kterých je patrné, že bychom měli začít těmito základními věcmi. Je důležité mít kolem sebe lidi, nestranit se, když se mi něco děje nebo mě něco trápí. Takže za mě strava, spánek, odpočinek a pohyb.



Jak se Vaše práce za posledních několik let proměnila? Ještě před 10 lety nebyly například “rozjeté” sociální sítě.

V poslední době vzniklo několik studií Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) a z dat bylo zjištěno, že úzkosti a deprese přibyly. Přibylo i závislostní chování jako je například Binge drinking. Není to, že bychom si dali každý den něco, ale když už se sejdeme, nebo když už je ten pátek, tak se fakt opijeme a nemáme „stopku“. Podle dat NUDZ stoupl oproti období předpandemiívýskyt deprese a rizika sebevražednosti 3x a výskyt úzkostných poruch 2x. Teď chodí klienti často s nízkým sebevědomím nebo s nízkým sebehodnocením. Hodně se přidalo i pracovní a sociální zahlcení. Jak říkáte, jsou tady s námi sociální sítě, 24/7. Něco pořád běží i bez nás a my se neustále porovnáváme. V poslední době se hodně řeší také téma sebevraždého chování, sebepoškozování, úzkosti a deprese na základních školách. Když si vezmeme pár let zpátky, tak pojem jako panická ataka skoro nikdo neznal, nebo co to je vůbec úzkost? Dnes, když řekneme panická ataka, tak většina lidí má tušení, o co se jedná.

Vychází nějaké studie, které se pokouší predikovat do budoucna? Svět se neustále zrychluje a tlak bude jenom vyšší.

My se hodně teď zabýváme tématem nejistoty, zahlcení, které vedou ve výsledku k úzkostem a depresím. Úplně si teď z hlavy nevybavuji studie, které se věnovaly budoucnosti, ale zaregistrovala jsem dva články zaměřené spíš na nás psychology. Protože dnes když klienti přijdou, tak chtějí krátkodobou terapii. Vyřešme to co nejdřív, abych mohl už být zase produktivní a mohl jít do práce.

Abych na to nezapomněl, Vy máte ještě kurz Nekašli na sebe. Co by mě po přihlášení čekalo?

Vznikl v rámci covidu, protože v té době se snažil každý dávat rady. My, když jsme se v týmu o tom bavili, tak jsme tipy byli až zahlcení. Já jsem si říkala, to je super, tady 10 tipů, jak na nejistotu, tady 10 tipů, jak se nezahltit. Na instagramovém profilu jsme poté každý den přidávali konkrétní tipy, triky a lidem se to líbilo. Postupně z toho vznikl na našich stránkách kurz, který běžel vždy, když byla nová vlna covidu. Účastníci se mohli přihlásit, jak potřebovali a projít si to i zpětně. Vše bylo zdarma. Pak máme ještě online program Nekašli na sebe, který je pětitýdenní a ten už je placený. Tam se zaměřujeme první dva týdny na sebepoznání, jak to máme s jídlem, jak to máme s psychikou, spánkem a odpočinkem. Další tři týdny se zaměřujeme na práci s emocemi. Co to jsou vlastně emoce, jak se sebou pracovat, jak o sebe pravidelně pečovat. Teď přemýšlíme, jestli nevytvořit nový program reflektující nové trendy.  Dnes už je programů ale hodně, takže se nad tím budeme muset ještě zamyslet. Určitě dáme na našem profilu vědět, když něco nového vznikne.

❞ Další tři týdny se zaměřujeme na práci s emocemi. Co to jsou vlastně emoce, jak se sebou pracovat, jak o sebe pravidelně pečovat...

V jednom podcastu se Vás na závěr moderátor ptal, co byste napsala na billboard, který by byl mezi měsícem a zemí. Tak takovou otázku na závěr nemám. Já mám tradičně kouzelný proutek a jeho mávnutím můžete jednu věc změnit. Tak co byste změnila?

Já bych změnila asi pohled na psychoterapii. Byla bych hrozně ráda, kdyby tady byla nějaká preventivní prohlídka jednou nebo dvakrát ročně. Tak jako jsme zvyklí chodit k zubaři, tak proč si nezajít k psychologovi nebo psychoterapeutovi.

Po odchodu slečny Hruškové jsem se pustil do sepisování výstupu a až zpětně mi došlo, že naše povídání mělo vlastně dvě roviny. První byla informační. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací, které můžete číst na předchozích řádcích, nebo i ty, které se do textu nevešly. Jako například skutečnost, že pojištovny přispívají na návštěvy u psychologů. Na klienty VZP čeká příspěvek 500 korun na jedno sezení. Počet „sponzorovaných“ návštěv je pak 10. ČPZP také přispívá 500 korun, ale sezeních je o pět méně. A tak bych mohl pokračovat. Každá pojišťovna má podmínky a limity nastavené jinak. Stačí však trochu pogooglit a najdete jistě i tu svou. Ještě třeba dodat, že je na proplacení vyhrazený formulář a vše probíha zpětnou formou. Druhá rovina byla řekněme terapeutická. Při osobnějších dotazech jsem si potvrdil, že být hodinu vyřízený z toho, když na vás na síti vyskočí sbírka na nemocné miminko, není nic neobvyklého. Plus další skutečnosti a musím řici, že minimálně ten den jsem měl lepší náladu a lehčí hlavu. Jak tedy musí působit terapie, která je jenom o vás a jde do hloubky. Jsem přesvědčen, že to musí stát za to. Takže neváhejte a zajděte KPsychologovi nebo rovnou k psychologovi.

Důležitá poznámka na závěr

Byla jedna krátka chvilka, kdy mě slečna Hrušková dostala lehce do úzkých, a to když položila otázku směrem k dostupnosti psychologů v rámci naší organizace. Musel jsem přiznat, že vlastně nevím, jak to u nás kromě vstupních psychotestů funguje a slíbit, že informace zjistím. Obrátil jsem se tedy na vedoucího skupiny psychologie a ten neváhal zaslat stručný, ale jasný text.

U Městské policie hl. m. Prahy funguje psychologická poradna, kterou mohou bezplatně využívat všichni zaměstnanci MP Praha. Na pracovišti skupiny psychologie na Korunní 98 jsou aktuálně k dispozici tři psychologové, kteří se mohou případným zájemcům po předchozím objednání věnovat (kontakty lze najít v telefonním seznamu na intranetu MP). Návštěva psychologické poradny je z hlediska pracovní doby považována za návštěvu lékaře. Nejčastěji se na nás lidé obracejí s problémy, ke kterým dochází v důsledku náhlých životních změn, s problémy v oblasti mezilidských vztahů (ať už na pracovišti nebo mimo ně) nebo třeba při zhoršení zdravotního stavu. Přicházejí buď z vlastního popudu, nebo proto, že jim to doporučí někdo, komu na nich záleží. Někdy pomůže pohovor samotný, někdy doporučíme jiné specializované pracoviště. Obsah rozhovoru je samozřejmě pokládán za přísně důvěrný. Rád bych tedy všechny zaměstnance MP Praha povzbudil, aby nás v případě potřeby neváhali kontaktovat.

Byl jsem mile překvapen, a proto opravuji svoje původní slova. Neváhejte, zajděte KPsychologovi, psychologovi nebo rovnou strážnickému psychologovi. Stojí to za to.


 foto: Mgr. Pavla Melenová a Ing. Lucie Bašniarová

Zobrazení: 809