Bůh je optimista

Rubrika: Rozhovory Zveřejněno: středa 1. duben 2020 Autor Vojtěch Gabriel Vytisknout E-mail

Rozmlouváte někdy s Bohem? Možná je to otázka, kterou jste si nikdy nepoložili, či ji považujete za naprosto nesmyslnou. Dost často si povídáme sami pro sebe, ať již nahlas či jen vnitřně, aby to ti druzí neslyšeli. A jste si skutečně jistí, že hovoříte k sobě?

Otázka víry rezonuje v každém z nás trochu jinak. Pro někoho to mohou být velmi hluboké tóny nejvyšších varhanních píšťal, ze kterých mrazí, pro někoho jen letmé písknutí, sotva postřehnutelné sluchem. O českém národu se mluví jako o národu ateistů, kteří o  svou víru přišli díky historii i díky své povaze. Možná je to pravda, ale já osobně tomu moc nevěřím. Nevěřím, že by mohlo víru v morální principy a správné žití převálcovat čtyřicet let vlády jedné strany. Jistě to mohlo podkopat do určité míry pevné základy, ale ne tak, aby došlo jejich k pádu.

Psát článek o tomto tématu bych si nikdy nedovolil. Jednak nemám dostatek informací a zkušeností a jednak mám k víře patřičný respekt. Proto jsem si vybral formu rozhovoru s člověkem, který je více než povolaný a pro náš časopis více než ideální. Jáhen v kostele sv. Karla Velikého – pan major ThDr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D., a zároveň vedoucí výcviku Útvaru rychlého nasazení Policie ČR.

Naše setkání proběhlo v domovském kostele na konci ulice Ke Karlovu, hned vedle policejního muzea. Průběžně jsme vystřídali několik míst pro rozhovor, neboť v interiéru kostela probíhaly stavební úpravy a onen pověstný klid svatostánku trochu bral za své. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak pan Laňka má optimistickou náladu, když vidí začínající rekonstrukci.


Co můžeme chápat pod pojmem Bůh? Nebo lépe, co Vy osobně vnímáte, chápete pod slovem Bůh?

Tak samozřejmě my až tak úplně přesně nevíme, co, nebo kdo to je. Máme zprávy pouze z toho našeho základního interního aktu řízení – tedy z Bible. Já osobně si jej představuji jako bytost, tvůrce, toho, který měl a má nějaký záměr, s tím záměrem stvořil svět, s tím záměrem stvořil nás a v tom záměru mu máme pomáhat. Jestli jej někdo vidí jako vyšší princip, morální princip, tak určitě to všechno zahrnuje ta bytost, které my z nedostatku výrazových prostředků říkáme poměrně různě – Bůh, Hospodin, Jahve, Alláh, Velký Duch, podle toho, v jakém kulturním a sociálním prostředí se zrovna momentálně nacházíme.

Jaké bylo v tomto směru Vaše dětství? Byl jste k víře veden svými rodiči, nebo si náboženství našlo cestu k Vám?

Co moje paměť sahá, tak ateista jsem nikdy nebyl. Na druhou stranu jsem také nebyl běžný věřící, který dokáže celou řadu věcí správně pojmenovat. Přímo na cestu víry jsem se dostal až jako dospělý, takže jsem ten, kterému se odborně říká konvertita. Křest proběhl ve vyšším věku, neprožil jsem žádný mystický zážitek, který by mi jasně ukázal cestu k Bohu, nějaké prozření, zázrak, i když by to bylo jistě zajímavé a milé. Bylo to postupné dozrávání k tomu, aby můj život měl na tomto světě nějaký hlubší smysl a jeho zárukou je právě pro mne ta vyšší bytost, tedy Bůh. A právě ta víra v něho s tou zárukou hlubšího smyslu souvisí.

Musí člověk zákonitě v něco věřit?

Ale ano, určitě ano. Pochopitelně, nemusí to být zrovna nějaká bytost. Každý člověk v něco, něčemu věří. Pokud by byl člověk, který zůstává jen na tom svém živočišném základu, nevystupuje ze sebe, nevystupuje právě do toho přesažného prostoru, tak by byl jenom takovým zvířátkem, které plní své fyziologické potřeby a nic víc.

Takže čistý ateista podle Vás neexistuje?

Záleží na tom, co si představujeme pod tímto pojmem. Ateista je člověk, podle mého názoru, který odmítá existenci nadpřirozena, existenci Boha a má to alespoň nějak zargumentované. Já si myslím, že těch skutečných ateistů je opravdu hodně málo a navíc, ono být ateistou ve své podstatě znamená také věřit – věřit svému názoru a to docela hluboce. Pokud někdo takové otázky moc nepromýšlí, tak tady je na místě spíše termín, který použil pan profesor Halík, a to apateista. Je mu to prostě úplně jedno, neřeší to, řeší akorát otázky svého života, svého bytí a své existence. To nemohu samozřejmě v žádném případě odsuzovat, je to naprosto legitimní, ale podle mne tam něco prostě chybí.

Já si myslím, že těch skutečných ateistů je opravdu hodně málo a navíc, ono být ateistou ve své podstatě znamená také věřit – věřit svému názoru a to docela hluboce...

Je výhoda být ateistou? Nebo naopak je to pro člověka přítěž, kterou si možná neuvědomuje a po čase může zjistit, že dlouhou dobu přicházel o něco cenného, o štěstí?

Já nejsem ateista, ani apateista, ale je pravda, že tím jsem dříve byl. Takže z vlastní zkušenosti vím, že to přece jen trochu jednodušší je. Nemusíte chodit do kostela, řešit věci ohledně morálky a pak napravovat to, co se vám nepovedlo. Určitě si myslím, když bych srovnal ten svůj život před a po křtu, tak před ním byl jednodušší, ale teď by mi tam chyběla obrovská spousta věcí – a to právě ten duchovní rozměr života, ten řád, který dostáváte, záměr, který odněkud někam plyne.

Další věcí je i liturgický rok, který má opět nějaký řád a smysl. Řád, který mu daly generace a generace našich předků a člověku, který to vnímá jen povrchně, tak utíká ona myšlenka. Slaví Vánoce a neví vlastně proč, jsou to svátky konzumu, někdo říká rodinné svátky, což je ještě dobré, ale pokud je to jen o tom, že budeme nakupovat, tak je to škoda. Stejně tak Velikonoce, které jsou pro křesťany nejvýznamnějšími svátky v roce a pokud nám tady chybí ten duchovní rámec, tak je to pro mne něco naprosto beztvarého, bez základu, beze směru. Bohužel, pro mnoho lidí je to jen několik dní volna.

Nezažívá dnes naše západní společnost krizi základních hodnot, na kterých stojí právě křesťanství? Např. rodina?

Nechci působit jako škarohlíd, ale slovo krize je tak trochu slabý výraz. Prohlubuje se. Spousta učených lidí hledá začátky tohoto problému. Já myslím, že ona tady taková krize byla v určité míře vždy. Lidé jsou různí, dělají různé věci, ale tak hluboký úpadek hodnot tady snad ještě nebyl. Opouští, rozvolňují se základy naší kultury, které dlouhou dobu byly budovány na křesťanských principech, a bohužel prvním příznakem je právě rozpad rodiny. Je to přece jen nejzákladnější článek společnosti. Dochází k jejímu rozvolnění neuvěřitelným způsobem a já osobně to vnímám dosti bolestně.

Je to strašně smutné. Sice nemám nastudované statistiky, ale tuším, že každé druhé manželství končí rozvodem. A pokud se podívám na bezpečnostní složky, tak tam je ta rozvodovost daleko a daleko vyšší. Asi je to dané životním stylem policistů, strážníků či vojáků, který neprospívá vztahům, pravidelnému rodinnému životu. Nicméně si nedovedu představit to, že opustím rodinu, navíc pokud jsou zde i děti. Dost často se rodiče rozcházejí velmi lehkomyslně a nedomyslí důsledek svých činů právě na své potomky. To mi přijde opravdu strašidelné.

Mnoho mladých lidí považuje západní společnost za duchovně prázdnou. Zajímá je meditace, východní filosofie a náboženství, bojová umění. Proč hledáme jinde, když u nás na dvorku je tak krásně?

To je možná otázka na nějakého sociologa, církevního sociologa, který by nám řekl, jestli zde trochu neselhává církev jako taková a jak vlastně oslovit lidi, kteří ani osloveni být nechtějí. Ale při tom stále hledají stále ten přesah, který je člověku bytostně dán. Karel Gustav Jung říkal, že člověk je bytost nevyléčitelně náboženská. Takže neustále se snažíme ze sebe vystupovat a aplikovat to svoje lidství. A tak hledáme, hledáme jinde, neboť nikdo není doma prorokem, proto se zřejmě se hledá ve východních filosofiích a náboženstvích. Ovšem pravda je, že když si představíte meditaci mnicha např. v Tibetu a srovnáte si jej s duchovním cvičením sv. Ignáce z Loyoly, tak zjistíte, že moc rozdílů nenajdete. Snad jen v tom, že ten budhistický mnich sedí na úpatí Himálaje. Je to ovšem exotika a to domácí již asi ztratilo tu svojí jiskru, magnetismus.

Karel Gustav Jung říkal, že člověk je bytost nevyléčitelně náboženská. Takže neustále se snažíme ze sebe vystupovat a aplikovat to svoje lidství...

Není to problém současné i minulé církve? Ne vždy se chovala v duchu křesťanských myšlenek.

Historický vývoj je dost kostrbatý, hlavně těch posledních desetiletí. Ta selhání tady byla a to nemluvím jen o římské církvi, ale o všech ostatních, které se nám tady od šestnáctého století vyrojily. Když se podíváme na základy mnoha sporů a selhání, tak ono to nevychází ze samotné podstaty a myšlenky církve jako takové, ale vidíme selhávání jednotlivců, potažmo člověka a jeho nátury. A říkat si, že tihle byli hodní a tihle zlí, nemá smysl ani své opodstatnění, protože máme mnoho důkazů, že všichni byli dobří a všichni byli zlí. Najdeme zde světce, najdeme zde i zločince, tak to prostě je a vidět vše černobíle by bylo velkou chybou. Podíváme-li se např. na současné hovory o mariánském sloupu, tak to není o žádném vyrovnání či nápravě křivd, je to jen a jen o lidských povahách, o ničem jiném.

A jestli církev selhává? Církev je společenství všech pokřtěných lidí, nejen klér, tedy duchovní tvoří církev, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Takže pokud selhává v dnešním světě církev, tak selhává více méně celé církevní společenství, tedy i laici. Někde je něco špatně, někde něco stagnuje a nemá to patřičný vývoj, který by oslovoval více a více nových věřících. Asi těžko si lze představit situaci, kdy se biskup sám od sebe rozhodne a do církve vstoupí tisíce a tisíce nových lidí. Ale ona ani kvantita nakonec není tím hlavním cílem.

Nebojíte se, že věda připraví lidi o víru, když jim postupem času snad vše racionálně objasní? A může vůbec rozum víru „potlačit“?

Na všechno nám věda odpověď opravdu nedá a ani dát nemůže. Již v minulosti bylo více období, kdy došlo k velkému rozmachu vědy a také se nic takového neudálo. Naopak, spousta vědců věhlasných jmen bylo a je hluboce věřících a právě víra jim dává sílu a motivaci v té své práci dál pokračovat. Vždyť víra a poznání vůbec nejdou proti sobě – to může tvrdit jen člověk, který v tom opravdu nemá moc jasno. Ony se doplňují navzájem – věda dává odpovědi na otázky jak, víra na otázky proč.

A co taková genetika, která svými zásahy může výrazným způsobem do lidské bytosti zasáhnout?

Já tomu osobně moc nevěřím, že by šel vytvořit geneticky „dokonalý člověk“. Možná se pletu, nejsem vědec a v tomto oboru kovaný, ale přesto jsem vnitřně přesvědčený, že to nepůjde. Tento svět byl stvořený s nějakou myšlenkou a plánem, my se v tomto světě pohybujeme a dostali jsme jako obrovský dar rozum, ale zároveň i svědomí. A již jsme u otázek etiky, jestli vše co je možné, je také dobré a jestli jako lidé opravdu všechno můžeme a jestli někde neexistuje určitá hranice, za kterou nelze jít a kterou bychom neměli za žádných okolností překročit. Člověk je však tvor nepokojný, a pokud půjde určitou mez překonat, tak se o to jistě pokusí.

Co se stane s duší po naší fyzické smrti? Projde Dantovým očistcem, peklem či rájem?

Já nevím, ale určitě to časem všichni zjistíme (smích).

Má člověk moc ovládnout své kroky, osud… nebo je řízen vyšší mocí, prozřetelností…

Hlavní rozhodnutí děláme my sami. Děláme dobrá rozhodnutí, špatná rozhodnutí, děláme chyby. Kdyby to tak nebylo, byli bychom loutkami bez vlastní vůle a svobody. Loutka by nemohla být člověkem a já jsem plně přesvědčen o tom, že stvoření je stvořeno tak, aby bylo plně samo sebou. Samozřejmě můžeme žádat o pomoc, často se nám jí dostává a dost záleží na člověku, zda onu pomoc přijme, či nepřijme. Například potkáme někoho druhého, který nás někam posune, pomůže nám, i to můžeme vnímat jako pomoc shůry. Na druhou stranu, pokud zachybuji, stane se mi něco špatného např. autonehoda, je hloupé to dávat za vinu pánu Bohu. On to auto přece neřídil, on neměl prst na spoušti zbraně… On nám ovšem dokáže pomoci takové situace nést, nést je dobře a vyrovnat se s nimi.

Jste optimista?

Jsem optimista, rozhodně jsem velký optimista. Ať se stane v tomto světě cokoliv, tak je možné z toho vytěžit to dobré. Svět se neřítí úplně do záhuby. Možná se řítí do záhuby tato naše společnost, ve které tady v Evropě žijeme. Zdá se mi, že tak trochu sebe sama stravuje a má zapnutou autodestrukci. Asi ten svět, který známe v současné podobě, nebude existovat a postupem času se promění. Víra rozhodně nezmizí, církev také ne, ale může být jiná, než jak ji tady známe z poslední doby. Nikdo nikdy přece neřekl, že Evropa bude křesťanská, budhistická či ateistická. Historie nás neustále poučuje o tom, že nic není naprosto trvalé a pevné a podíváme-li se např. do pátého století, tak ta naše západní společnost vypadala diametrálně jinak. A tak to bude i v budoucích časech.

Je otázka víry právě u bezpečnostních složek více rezonující než někde jinde? Přece jen se policisté, strážníci a další členové IZS setkávají více s odvrácenou tváří společnosti?

Ono to pro tu víru je tak trochu kontraproduktivní. Podíváme-li se například na situaci po první světové válce, kdy došlo k obrovským ztrátám na životech, děly se ukrutné věci a byly spáchány strašné zločiny na člověku, ač tuto válku Bůh nevymyslel, neřídil, nevedl a neměl prst na pomyslné spoušti, nepomáhal jedné ani druhé straně, tak přesto to lidé přičítali jemu a spousta lidí odpadla od víry. Je asi logické, že lidé potřebovali jakýsi hromosvod a tak to tak trochu neprávem odnesl Bůh. Prostě si lidé nedokázali představit to, že dobrý Hospodin by něco takového dopustil. Ale v tu chvíli jsme opět u té otázky svobody. V okamžiku, kdyby celé to krveprolití zastavil, tak by to vzalo svobodu lidem, kteří byli jak dobří, tak špatní. Svoboda by ze světa zmizela a takto ten svět zamýšlený nebyl.

U ozbrojených složek se lidé setkávají hodně se zlem a ono to tak trochu vede k určitému cynismu, který pro víru dvakrát pozitivní není. Ztrácí se víra v dobro. Takže abych odpověděl na otázku – je to spíše naopak. Opravdových klasických věřících, katolíků či evangelíků je u policie rozhodně méně, než v běžné společnosti. Ale nemyslím si, že by zde byla většina materialistů, nebo dokonce ateistů. Většina poldů musí věřit v dobro, jinak by tu práci ani dělat nemohli.

Většina poldů musí věřit v dobro, jinak by tu práci ani dělat nemohli...

Vy jste členem elitního policejního útvaru Policie ČR – URNA. K teroristům, dalo by se říct, máte poměrně „blízko“. Když vezmeme například islám a mnoho teroristických sebevražedných útoků, tak oni jednají ve jménu svého Boha, nebo si to alespoň myslí. Jak se to dá sloučit s onou vírou. Je to dáno Bohem, člověkem?

Jednoznačně člověkem. Křesťané i muslimové věří v jednoho Boha, nemáme jich více. Z našeho pohledu je jejich pohled na něj trochu nedokonalý už jen proto, že někteří z nich mu přisuzují požadavky na násilí a legalizují to odkazy na Korán. A to je problém. Jestliže Bůh stvořil člověka, stvořil jej jako dobrého a nemůže po něm chtít zlo. To nejde, to je protimluv.

Je to jasné zneužívání víry a náboženství, tak jak tomu bylo v historii nepočítaně. A to není jen doménou islámu, ale i křesťanství a dalších. Zneužívá se často a zneužívat se bude i nadále. Ono to ostatně není až tak složité. Je to otázka svědomí a zdravého selského rozumu. Jestli stisknu spoušť zbraně proti člověku, který bezdůvodně ohrožuje ostatní pásem výbušnin je něco jiného, než když zabiju z jakýkoliv pohnutek nevinného člověka. To je jasné.

Nastala někdy ve Vaší práci u Policie ČR situace, kdy víra ovlivnila Vaše jednání tak, že jste rozhodl jinak, např. v rozporu s pravidly?

Ne, taková situace naštěstí nenastala. Já sloužím jako polda už pětatřicátý rok u sboru, který prosazuje zákony schválené naším Parlamentem. Naštěstí žijeme ve státě, kde zákony jdou ve stejné linii jako pravidla všech křesťanů, takže nikdy jsem nemusel ta pravidla porušit z důvodu nějaké své morální otázky. Samozřejmě, kdybychom žili v nějaké diktatuře, tak by situace byla diametrálně odlišná. Ani si nedovedu představit situaci, kdy bych dostal nějaký úkol, který by byl v rozporu s desaterem, nebo se zdravým selským rozumem.

Dar života, dar svobody, dar rozumu a s tím spojená odpovědnost – to člověk dostal od Hospodina. Když se podíváme na současný svět, není přece jen Stvořitel z nás trochu smutný, zklamaný?

Vzhledem k tomu, že hned první dva lidi, které stvořil, jej přivedli do rozpaků, tak nevím (smích). Pokud existuje tak, jak si jej člověk představuje, to znamená někde v nějakém bezčasí a má před očima jak konec, tak začátek, myslím, že přesně ví, kam se náš svět ubírá. Proto jej asi člověk nemůže zklamat. Pokud by měl lidský rozměr, mohl by být smutný, ale pokud má božský rozměr, tak to tak hrozné nebude. Bůh je optimista a má smysl pro humor, což je také důležité (smích).

Nechybí nám respekt k autoritám? Dost často se s tím setkáváme právě při práci policistů či strážníků.

Tak to je otázka související hned s prvním přikázáním: V jednoho Boha věřiti budeš. Otázka legální autority je zde dlouho a s tím, jak se ze společnosti vytrácí základní křesťanské hodnoty, tak bude čím dál častější a ožehavější. Apoštol Pavel o tom hovoří jasně – na zemi máme legální autority státu. Dříve to byl panovník, dnes máme Parlament a vládu, ale v principu je to naprosto jedno a to samé. Náš respekt k nim by měl vycházet úplně ze stejných pramenů, jako respekt k pánu Bohu. Mělo by to tak být. Pochopitelně poměřujeme míru jejich skutku, jestli je jejich autorita ještě oprávněná či není, ale není možné si najednou říci, že já tohoto člověka prostě poslouchat nebudu.

Autorita chybí jak u bezpečnostních složek, tak v rodinách a je to víc než škoda. Pokud běh věcí má nějaký pevný řád, který všichni respektují, tak se hned žije mnohem líp.


Moc děkuji za rozhovor a doufám, že někdy bude příležitost v něm pokračovat.

Na závěr mě napadá snad jen text od Lipa:

Jsi člověk a láska tě dělá člověkem. Nemůžeš myslet, aniž bys  snil, nemůžeš snít, aniž bysi pochopil, že všichni potřebujeme cíl. Znova a znova tečou slova, znám potřebu mlčení. Jsou dny zápasu, jako jsou dny smíření. Do teď nechápeme smrt, jak pochopit náhodu, když je štěstí křehčí než ten list javoru, co za malou chvíli skončí svoji krátkou pouť, nebuď věčně kovářem svých vlastních pout.

Zobrazení: 2005