Úvodník březen 2023

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři, 

ráda bych se s Vámi podělila o osobní zkušenost, která se mi nedávno stala.  Jsem si vědoma, že tento prostor bych měla využívat hlavně k nahlédnutí do aktuálního dění především u městské policie, proto se Vám, které osobní příběhy nezajímají, za tento nestandardní úvodník předem omlouvám. Pokud ho ale nakonec přeci jen dočtete až do konce, budu doufat, že si řeknete, a vlastně proč ne.

Možná stejně jako já patříte do takzvané sendvičové generace, kdy vedle péče o děti, musíte zvládnout péči o své seniorské rodiče, chodit do práce a také nezapomínat na svůj partnerský život. A den má jen čtyřiadvacet hodin. Mezi moje hlavní pracovní pomůcky patří klávesnice a mobil. Čas od času ale mívám dny, kdy jakékoliv zazvonění, či pípnutí o doručení zprávy ve mně vyvolává pocit: ještě jednou a ten telefon už vážně někam zahodím … I když jste sebevíc unaveni, nic se Vám nechce, vezměte do ruky ten v tu chvíli nenáviděný telefon a rodičům zavolejte a zkontrolujte. Nikdy nevíte, co se může stát. A nemusí jít o „život“ či zdraví …

Před pár dny bylo pro mě ráno jako každé jiné. Vstala jsem, připravila si věci do práce a šla do koupelny. Problém nastal, když jsem zjistila, že se z koupelny nedostanu, protože se rozbila klika. Jak a proč, nevím, neptejte se J. Zkoušela jsem „po dobrém, po zlém“, dala jsem jí čas „oddechu“, ale nic. Raději zmíním, že telefon s sebou všude doma vážně nenosím. Šok a zoufalství vystřídal smích. To bude sakra dlouhý den, než mě přítel večer vysvobodí… Že mám skvělé kolegy, vím dlouho, že jsme navíc vážně policajti, se mi následně potvrdilo. Pak bouchání na vchodové dveře, zarachotí klíč v zámku … a jsem po třech a půl hodinách „zachráněna“. Předsíň je najednou plná lidí. Vedle přítele a kolegy tam stojí také záchranáři. Lidem, se kterými tak dlouho pracuji, nebylo jedno, co se se mnou děje, proč jsem z ničeho nic nepřišla do práce. Zkontrolovali vše, včetně pohybu na sociálních sítích, a protože zjistili, že jsem ráno byla on-line a pak „jsem zmizela ze světa“, zalarmovali moji rodinu i záchranku. Možná si řeknete zbytečný výjezd, ale co je vlastně zbytečné …? Co tím vším chci vlastně říci? Všímejte si, ptejte se, v dobrém se navzájem kontrolujte … svoje blízké, ale třeba i osamělé sousedy. Ta chvilka času je to nejmenší, co pro ně můžete udělat. Máte strach, že se něco děje? Klidně zavolejte na tísňovou linku 156, my situaci zkontrolujeme, a když bude třeba, přivoláme i další složky IZS. Pomáháme si totiž navzájem a kryjeme Vám záda … 

Slibuju, že příště dáme zase klasiku. Ale březnové číslo opět stojí za to.

Tak na čtenou zase za měsíc. 

Irena Seifertová

P.S.: Doufám, že záchranářům i kolegům dort chutnal, bylo to jen malé poděkování za jejich profesionální přístup. 

P.S.1: Moji milí kolegové, že jste skvělí, je mi s Vámi dobře a díky Vám ráda chodím do práce, už víte, přesto … ještě jednou děkuji a všem bych přála takový pracovní kolektiv, jako máme my. A fakt není klišé, že jste moje druhá rodina.

P.S.2: Ještě teď se směju poznámce … „No, na to, kolik času jsi strávila v té koupelně, ses mohla aspoň namalovat.“ „No, ale podívej, jak má hezky namalovanou pusu.“ „To si natřela cestou v autě, bych ji nesměl znát!“ 

• Předchozí
• Následující