První pomoc – nejčastější omyly

Rubrika: Zdraví Zveřejněno: pátek 1. říjen 2021 Autor Jiřina Ernestová Vytisknout E-mail

Kolem postupů v poskytování první pomoci koluje ve společnosti hodně omylů a pověr. Na jednu stranu se není čemu divit, odborníci svá doporučení často mění a každý tyto změny nezachytí. Na druhou stranu mohou mít tyto omyly fatální následky. Proto nebude od věci si alespoň ty nejčastější připomenout.

Kdyby to bylo něco vážného, tak by už určitě někdo něco udělal

„On už někdo určitě zavolal…, on je jenom (doplň dle potřeby – opilý, zfetovaný, odřený, pozvracený, unavený…), kdyby nebyl, tak mu přece už někdo pomohl…“. Přesně tohle si myslí všichni ti, kteří stojí okolo a nic nedělají, případně natáčí na mobil.

Takže: Nebojte se začít! Když se ukáže, že „to“ nic není, tak zase můžete přestat. Ale pokud o něco jde, je každá minuta bez pomoci nenávratně ztracená!

Nepoznám, jestli dýchá nebo nedýchá, nejsem doktor!

Z hlediska laického hodnocení stavu dýchání u postiženého v bezvědomí existují pouze dva stavy: buď zřetelně vidím, jak postižený pravidelně DÝCHÁ s normální frekvencí (jako já), nebo NEDÝCHÁ.

Takže: Při jakékoliv nejistotě platí stejný postup, jako ve variantě NEDÝCHÁ, tj. ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci!

Stabilizovaná poloha – letenka na onen svět

Ti zkušenější z nás se roky učili, že pokud postižený upadne do bezvědomí, ale dýchá, měl by být otočen do „stabilizované“ polohy na boku. Důvodem byly obavy, aby se neudusil případnými zvratky. Problém je ale v tom, že ve „stabilizované poloze“ se velmi špatně sleduje stav dýchání a může dojít k přehlédnutí rozvoje „lapavého dýchání“ (jako kapr) a zástavy oběhu. V těchto situacích je stabilizovaná poloha doslova zabiják – v poloze na boku si často nikdo nevšimne, že postižený za pár desítek vteřin dodýchal…

Takže: Když postižený po kolapsu nereaguje, ale dýchá, je nutné ponechat ho NA ZÁDECH, PEČLIVĚ SLEDOVAT a pokud by byly intervaly mezi nádechy nápadně dlouhé nebo by dokonce jen občas „lapl po dechu“, okamžitě zahájit nepřímou masáž srdce! „Stabilizovaná“, nebo lépe „zotavovací“ poloha je vhodná pro pacienty, kteří jsou při vědomí nebo alespoň s jistotou dostatečně dýchají, a hrozí u nich reálné riziko zvracení, např. při intoxikaci alkoholem.

❞ Hmatání tepu při podezření na zástavu oběhu je HRUBÁ a NEBEZPEČNÁ CHYBA, která vede k falešným výsledkům...

Má puls nebo ne?

Pokus o nahmatání pulsu laiky končí v případech, kdy postižený puls nemá, v 50 % CHYBNÝM závěrem! Ve stresové situaci laik snadno zamění vlastní tep v konečcích prstů za tep postiženého a nezahájí včas neodkladnou resuscitaci. Místo toho je často prováděno – sice obětavě, ale naprosto zbytečně – dýchání z plic do plic.

Takže: Hmatání tepu při podezření na zástavu oběhu je HRUBÁ a NEBEZPEČNÁ CHYBA, která vede k falešným výsledkům. Pokud jsme svědky kolapsu postiženého, který nereaguje a nevyvíjí žádnou jinou spontánní aktivitu (s výjimkou lapavých dechů), ihned zahájíme neodkladnou resuscitaci.

Zapadá mu jazyk! Musíme ho vytáhnout!

Tyto pokusy jsou poměrně časté, ale předem odsouzené k nezdaru. Jazyk klouže, navíc hrozí jeho poranění o zuby s následným krvácením. Celé úsilí je přitom zcela zbytečné – záklon hlavy je daleko jednodušší, a hlavně fungující řešení.

Takže: Pro zprůchodnění dýchacích cest je rozhodující uložení postiženého na záda, vyčištění úst a uvedení hlavy do mírného záklonu. Funguje to!

Křeče? Musíme mu vypáčit čelist a vytáhnout jazyk, vždyť se jinak udusí!

Pokus o násilné otevření úst se nám v lepším případě nezdaří, v horším dojde ke zbytečnému poranění nebo vylomení zubů, krvácení a může dojít až k udušení vlastní krví a úlomky zubů.

Takže: V situaci, kdy má postižený křeče celého těla, nepoužíváme žádné násilí, přestože stav může vypadat dramaticky. V klidu vyčkáme, až křeče pominou. Hlídáme pouze, aby někam nespadl, a snažíme se ochránit hlavu před zraněním. Jakmile křeče skončí, položíme postiženého na záda, zakloníme hlavu, vyhodnotíme stav vědomí a dýchání a dále postupujeme podle situace.

Nehýbejte s ním, poškodíte mu páteř!

Myšlenka je to určitě správná, ale nesmí jít o člověka v bezvědomí, který nedýchá. Uvolnění dýchacích cest záklonem je v řadě případů bezprostředně život zachraňující a má přednost před teoretickou (a při šetrném zacházení zcela nepravděpodobnou) obavou z dalšího poškození poraněného.

Takže: Absolutní přednost při poskytování první pomoci má obnovení životních funkcí – dýchání, oběh.

Chudák nevnímá, jen tady tak leží, tak mu aspoň podložíme hlavu!

Jeden z nejhorších a současně nejčastějších omylů, který stál život mnoho epileptiků, diabetiků, kardiaků… Aktivní předklonění hlavy u pacienta v bezvědomí vede s jistotou k uzavření dýchacích cest a následnému udušení.

Takže: Optimální polohou hlavy u pacienta v bezvědomí je její přirozená poloha, s případným nenásilným záklonem, pokud je to třeba pro udržení volných dýchacích cest. (Poznámka: u starších osob se sníženou pohyblivostí páteře je třeba postupovat s citem a nenásilně umístit hlavu do polohy pro ně nejpřirozenější).

❞ Jeden z nejhorších a současně nejčastějších omylů, který stál život mnoho epileptiků, diabetiků, kardiaků...Aktivní předklonění hlavy...

Zima – neviditelný zabiják

Udržování stálé teploty je pro tělo energeticky velmi náročné. Jedna z nejjednodušších, a přitom nejvýznamnějších věcí, které můžeme udělat pro postiženého se závažným úrazem, je proto zabránit zbytečným ztrátám tepla. Zajištění tepla se dnes považuje za stejně důležité jako zastavení krvácení.

Takže: Zajištění tepla je prioritou. Použijte bundu, deku, protišokovou fólii. Pokud je odborná pomoc dosažitelná s velkým časovým odstupem, dostaňte postiženého do sucha a tepla. (Poznámka: Kterou stranu protišokové fólie přiložíme k tělu pacienta, je naprosto lhostejné. Pro zajištění maximálního efektu musí být ale oblečený, důkladně zabalený „kolem dokola a od hlavy až k patě“, a izolovaný od studené země dekou, karimatkou atd.


Zdroj: O. FRANĚK, První pomoc nejsou žádné čáry, ale dokáže zázraky. Praha 2021. ISBN 978-80-905651-8-0. 

Zobrazení: 1761