Zastavme se, než se znovu nadechneme

Zůstat alespoň jeden den doma, nemuset do práce. Nedělat nic, co musím. Udělat to, co odkládám už dlouho. Ve všední den dělat nevšední věci, bez časového limitu, bez výčitek, že někde chybím, něco zanedbávám. Chvíli být sám pro sebe, sám se sebou. Tohle bývávalo do února tichým a tajným přáním  většiny lidí nejen naší země. Alespoň na kratičký čas se vymanit z koloběhu každodennosti a nic nemuset. Překvapivě nám toto neposkytne ani dovolená. I ta nás totiž limituje. Limituje předsudky o volném čase, který bychom měli využít hlavně k rekreaci nebo v praktickém krátkém úseku k zařízení potřebných a nutných věcí. Od dětí až po dospělé, vyjma snad workoholiků, se kde kdo už hodněkrát zasnil, kdyby nemusel zhola nic a mohl tak dělat cokoli, na co nemá v běžném životě čas.

Jsou tomu dva měsíce, kdy nejen naší republiku ochromila vládní nařízení, která nám dočasně sebrala naší svobodu. Tu, kterou jsme si až doposud neuvědomovali, že ji vlastně máme. Nebudeme polemizovat o správnosti či nesprávnosti těchto omezení. Prostě to tak bylo. Zatímco dnes už takové přísnosti čelit nemusíme a běžný život se pomalinku vrací do svých kolejí, máme za sebou prožité dva měsíce, které nám převrátily život zcela naruby. Dva měsíce, během kterých se náš život chtě nechtě narušil, mnohdy až tak moc, že nebylo jednoduché to ustát v psychické pohodě. Zhruba pro  tři čtvrtiny obyvatel se najednou každodenní život zastavil. Bez jakékoli přípravy, upozornění a co hůř, bez vidiny konce. Život se změnil i pro zbylou část populace. I té se výrazně omezila ona dokola zmiňovaná svoboda.  Tři čtvrtiny obyvatel zůstalo znenadání doma doslova pod zámkem, zbylá čtvrtina, která zajišťovala chod potřebných věcí, mohla být jen v práci a poté alou domů. Jsme národ věčných nespokojenců, rýpalů, ale zároveň jsme  také dost materialističtí a konzumně založení. A tak věci obyčejné  považujeme bez rozpaků za věci samozřejmé, bez potřeby nad nimi rozmýšlet s vděčností. Teď nám spoustu věcí bylo sebráno a my najednou zjistili, jak jsou pro náš život významné. K tomu nás neúnavná média s patřičným podprahovým katastrofickým tónem zásobovala po celé dny miliony monotématických informací a český národ  se tak bez jakékoli přípravy měl naučit „novému“ životu.

Postupem času se v chování populace dal vypozorovat psychologický vzorec, platný ve stavech prožívání životních krizí, s jejichž následky se snažíme postupně vyrovnat.  Popírání, hněv, smlouvání, deprese a vyrovnávání se. Po jakési první vlně začínajících opatření, kdy si mnozí z nás mysleli, že nastalá situace se zrovna jim vyhne a nijak je nepostihne, byl pozorovatelný na nějaký čas hněv. Lidé měli potřebu označit nějakého konkrétního viníka, aby ulevili své osobní zlobě na nucenou nesvobodu, protože oni za to přeci nemohli. A tak do nemilosti a slovního lynčování upadli všichni návštěvníci Itálie a ti, co se přes zákaz dále „skupinkovali“ a nenosili roušky. V této době zároveň zasedlo v úkrytu svých domovů, sociálních center i pracovišť spousta lidí k šicím strojům a jalo se zachraňovat populaci pomocí svých dovedností a pruhů bavlněných látek. Další dobrovolníci pak v předních liniích pečovali o rizikové skupiny a rozváželi jídlo, léky a další potřebné věci. Heslo „Společně to zvládneme“mělo v prvních týdnech zvláštní váhu. Jakoby se všichni rozhodli být stateční, nabití energií a k situaci se postavili čelem. Prim vcelku hrálo i počasí, které bylo ještě ze začátku chladné a nikomu tak razantně nechyběly procházky a výlety. Bylo vlastně fajn zůstat chvíli doma a mít čas na věci, na které dosud chyběl. Po sociálních sítích se to hemžilo různými typy výzev, ať už ke cvičení, vaření, vzdělávání nebo i pití alkoholu. Internetem lítaly všemožné druhy vtipů na téma Covid19 a domácí izolace. Odevšad zněly všemožné rady psychologů, jak zvládat karanténu, domácí vyučování, partnerské vztahy, samotu apod.

❞ Heslo „Společně to zvládneme“mělo v prvních týdnech zvláštní váhu. Jakoby se všichni rozhodli být stateční, nabití energií a k situaci se postavili čelem...

Naše fungování chtě nechtě potřebuje časové ohraničení. Potřebuje mít stanovený nějaký limit, který nám náš život  rozděluje na časové úseky ať už ty dlouhodobé, jako je ukončení např. střední školy, tak ti krátkodobé, jako je pracovní doba, volný víkend apod. Jenže časové úseky najednou zmizely a náš čas se rozpliznul v jednu táhlou čáru. A stále nepřicházely toužebné informace o konci, pouze samé: „Uvidíme, co přinesou další dny.“ Pro mnohé tak započala doba temna a dlouhé hodiny začaly být únavné, nudné a dny bezvýchodné. Chvíli si odpočinout, věnovat se své rodině, věcem, na které nebyl předtím čas, přestalo být naráz splněným přáním a hnacím motorem. Člověk se najednou cítil být osamělý, ztratil motivaci k čemukoli a sociální kontakt s živým světem. Dosavadní plány se musely zrušit a nové se vytvářet nemohly. Chyběl časový limit a jakákoli představa o tom, co se bude v následujících měsících všechno smět a hlavně nesmět. Paralelně s tím začala vyvěrat na povrch další naše významná potřeba. Touha po sociálním kontaktu mimo naše domovy.  K tomu začalo být venku krásně a úzkosti a lehké deprese na sebe u mnohých nenechaly dlouho čekat. Počáteční informační euforie z kolektivní záchranné činnosti začala opadat, dokola omílané katastrofické scénáře ztrácely na razanci, nastala jakási hromadná letargie poháněná setrvačností. Poslední fází v životních krizích bývá smíření. Člověk se s danou situací začíná vyrovnávat, přistupovat k ní rozumně a taktéž dochází k psychickému uvolnění. Tuto fázi nám urychlilo rozhodnutí vlády, která konečně oznámila skrytě vytoužené časové limity. Najednou se doba temna rozplynula a přišla naděje. Už budeme zase znovu pomalinku moci začít dělat postupně věci tak, jak jsme je dělali předtím! Napjatost atmosféry se lehce uvolnila, venku začali řvát ptáci víc jak předtím, stromy byly zelenější a svět o něco blankytnější. Sice nás různá opatření ještě neminou, ale my se už opět budeme moc pomalu začít dotýkat té naší svobody. Té, kterou jsme si až doposud neuvědomovali, že ji máme, a že ji potřebujeme k našemu životu a správné látkové výměně.

❞ Poslední fází v životních krizích bývá smíření. Člověk se s danou situací začíná vyrovnávat, přistupovat k ní rozumně a taktéž dochází k psychickému uvolnění...

Co teď s tím, když už nejhorší snad máme za sebou? Zapomenout na to vše, vymazat to a jít bez povšimnutí dál? Ne. Měli bychom si udělat čas na sebereflexi. Zamyslet se nad tím, nad sebou a zhodnotit si sám pro sebe, co si z toho můžu vzít pro mé lepší já. Každá krizová a zátěžová situace by nám měla rozšířit naší komfortní zónu a tím nás popostrčit více kupředu, více se od života naučit. Po tomto období bychom měli být všichni o něco dál. Nacházíme-li se v komfortní zóně, kterou má každý člověk podle odžitých situací odlišnou, cítíme se v klidu. Máme kontrolu sami nad sebou i nad svým okolím. Jsme v psychické pohodě a jsme stabilně výkonní. Zároveň nás zde nečeká nic dalšího a budeme-li se nacházet pouze v tomto stavu, nemáme ani možnost se přiučit jiným věcem a ustrneme a stagnujeme. To nás čeká, když z naší bezpečné zóny vystoupíme a čelíme něčemu novému, co obvykle nové situace přináší, leckdy doprovázené lehkou formou stresu. Pamatujete si například na první důležitou zkoušku? Jak jste se báli, nevěděli jste, co čekat od sebe, od okolí. A co druhá zkouška nebo ta třetí? První zkušeností jste si svou hranici komfortní zóny posunuli. To způsobilo, že ta druhá zkouška už pro vás nebyla až takovou zátěží. Vyzkoušeli jste si něco nového a napodruhé už jste byli mnohem lépe připraveni, alespoň po té psychické stránce. Je to součástí naší přirozené fáze učení. Zůstat stále na jednom místě je známka degradace osobnosti a naše osobnost se dále nerozvíjí. Je dobré ale si svou zónu rozšiřovat postupně po menších krocích. Nouzový stav byl pro leckteré až příliš velký krok, ne-li až skok. U některých mohl způsobit, že se dostali až za hranice optimalizační zóny, té, ve které se přirozeně učíme. Této zóně se říká zóna stresu nebo nebezpečná zóna. Nepokusíme-li se vrátit ve své hlavě o krok nazpět, je efekt opačný a naše vydobytá komfortní zóna se nám zúží. Pro lepší ilustraci uvedu příklad. Najednou se ocitnete sami, uvěznění v malém prostoru, ve tmě a bojíte se. Zatímco předtím, vám malé prostory a tma nevadily, po této až příliš stresové zkušenosti budou ve vás vzbuzovat hrůzu. Toto je sice radikální příklad zdánlivě nesouvisící s naším tématem, ale je potřeba si uvědomit, že na některé citlivější jedince mohla daná situace působit obdobně. Strach, panika a odloučení v nich mohlo zanechat následky. Je na čase si celou situaci zhodnotit každý sám pro sebe tak, abychom zůstali mezi dvěma ideálními hranicemi.

Co nám toto období vzalo, víme každý sám nejlépe. Žebříček dočasně ztracených hodnot a stereotypů je jiný u osmiletého dítěte, studenta vysoké školy, rodiče na mateřské, drobného podnikatele, pracovníka ve zdravotnictví, důchodce… Pojďme nechat onu krizi, aby nás naučila a posunula dále. Pokud jste to už dávno udělali, máte vyhráno. Pokud ne, je to normální a nic není ztraceno.

❞ Pojďme nechat onu krizi, aby nás naučila a posunula dále. Pokud jste to už dávno udělali, máte vyhráno. Pokud ne, je to normální a nic není ztraceno...

Prvním zásadním bodem je nepodléhat domnění o „konci světa“. K tomu stačí vypnout televizi a neotvírat noviny. Na získání potřebných informací vám stačí denně 10 – 15 minut. Zatímco média touží po naší neustálé pozornosti a předhazují nám kořist ve formě negativních informací a strachu, naše podvědomí po tom doslova prahne. Zatímco média žene kupředu strach z poklesu sledovanosti, nás žene touha po sledování utrpení a tak jim jejich návnady baštíme a chytáme se na ně. Mnohdy si pak vytváříme velmi zkreslené představy o realitě, které nám dokáží způsobit úzkosti a negativní náhled na svět. Zůstaňme nohama na zemi, žijme naší přítomností a svým okolím. Druhým důležitým bodem je naučit se určit si priority a k tomu ruku v ruce organizaci času. Zatímco dříve jsme převážně všichni bojovali s nedostatkem času, teď jsme ho měli a někteří možná ještě máme, nejspíš až příliš. Zatímco v každodenním životě nás ženou vpřed časové limity a termíny, nyní jakoby se vytratily. Vzpomeňte si na to, co jste toužili dělat, když jste byli plně vytížení. Klidně si sepište seznam těch věcí. Vyberte si z toho jednu, takovou, která je snadněji splnitelná a stanovte si ji za svůj cíl v rozumném časovém limitu. Jistojistě vám přinese libé pocity. V těchto případech velmi pomáhají činnosti motorického charakteru, které vyžadují soustředění a plně zaměstnávají mozek tak, že přemýšlíte pouze nad danou věcí. Ideálně je to například úklid a třídění nepotřebných věcí, spíže, sklepa apod. Kromě bonusu nového místa pro další věci si uklidíte i vnitřně sami v sobě, což vám přinese větší vnitřní pohodu. Obecně se sem ale řadí další manuální činnosti, jako je práce na zahrádce, kreativní tvoření apod. Jakmile skončíte, zjistíte, že jste si náramně odpočinuli. Na pozadí vašeho mozku totiž na čas přestaly proudit desítky myšlenek. Veškerou energii nám odčerpávala jen jedna věc.  Ostatně na podobném systému fungují různé terapie. Vedle toho všeho je tu ještě jeden fakt. Člověk je tvor společenský, který neumí žít v izolaci. Nutně potřebuje sociální kontakt. Potřebujeme mluvit, poslouchat, vnímat, reagovat, vyjádřit své myšlenky, předat své zkušenosti, sdílet své obavy či radosti a to neustále a ve všech sférách. Ano, i v té mimo svou rodinu. Dnešní doba nám poskytuje obrovskou komunikační výhodu. Tak pište, volejte, video konferujte, snažte se komunikovat. Částečně vám to nahradí sociální kontakt a zmírní pocit osamělosti.

Ačkoli se v tuhle chvíli mnozí z nás navrací nazpět do svých běžných životů, jsme bohatší o zcela novou zkušenost. Je potřeba ji uchopit tak, aby pro nás byla prospěšná a posunula nás o krok vpřed. I když to pro nás nemuselo být zrovna příjemné, vezměme si z toho to, co nám přineslo nové poznání. Ať už je to práce s naší vůlí a časem, uvědomění si sounáležitosti a potřeby rodinného zázemí, našich neřestí, závislostí nebo bezcenného mrhání nesmyslnými činnostmi. Pojďme se zastavit, popřemýšlet a zhluboka se nadechnout, než zase vykročíme do míst, která jsme byli náhle nuceni opustit, která pro nás znamenala jistoty, jakých jsme si v naší zaneprázdněnosti a zahleděnosti na výkon a materiální věci přestali vážit a zcela uvědomovat.

• Předchozí
• Následující