Zvířecí lékaři
Pokud jste četli článek z minulého čísla „Aby duše nebolela“, potom je vám jasné, proč pokračujeme v podobném duchu. V současné době musíme podporovat dobrou náladu nás všech. Co tedy můžeme ještě udělat, abychom pomohli udržet naši Psyché v pohodě?
To, že společné soužití člověka se zvířaty má na naši psychiku pozitivní vliv, je známo již odedávna. Velké množství z nás si pořizuje domácího mazlíčka – někdy i více – zkrátka proto, že ví, že bez nich to není ono. Snad nikdo z nás nemůže tvrdit, že si nikdy nepřál mít doma pejska, kočku, kanárka, křečka, nebo alespoň rybičky. Pozitivní vliv zvířátek nebývá většinou prvotním záměrem, ale každému jistě brzy dojde, že tento druhotný průvodní jev je zcela zásadní. Mnoho dětí pořídí třeba pejska ovdovělému rodiči, který jej zpočátku velmi razantně odmítá, ale nakonec si život bez svého čtyřnohého kamaráda neumí představit.
Aby duše nebolela
Každý z nás chce být v dobré formě. Ne všichni si ale uvědomujeme, že nejde jen o fyzičku. Naším zájmem je duševní pohoda. Abychom uvedli na pravou míru, proč právě v tomto čísle zmiňujeme duši. Vězte tedy, že v roce 1992 byl 10. říjen vyhlášen Světovým dnem duševního zdraví. Zasloužila se o to Světová federace pro duševní zdraví (sdružuje členy z více než 150 zemí světa).
„Duševně zdravý je takový člověk, který má schopnost pracovat, milovat a hrát si.“ Sigmund Freud
Zastavme se, než se znovu nadechneme
Zůstat alespoň jeden den doma, nemuset do práce. Nedělat nic, co musím. Udělat to, co odkládám už dlouho. Ve všední den dělat nevšední věci, bez časového limitu, bez výčitek, že někde chybím, něco zanedbávám. Chvíli být sám pro sebe, sám se sebou. Tohle bývávalo do února tichým a tajným přáním většiny lidí nejen naší země. Alespoň na kratičký čas se vymanit z koloběhu každodennosti a nic nemuset. Překvapivě nám toto neposkytne ani dovolená. I ta nás totiž limituje. Limituje předsudky o volném čase, který bychom měli využít hlavně k rekreaci nebo v praktickém krátkém úseku k zařízení potřebných a nutných věcí. Od dětí až po dospělé, vyjma snad workoholiků, se kde kdo už hodněkrát zasnil, kdyby nemusel zhola nic a mohl tak dělat cokoli, na co nemá v běžném životě čas.
Úctyhodná tradice trvá u MP Praha již 22 let
Dnů dobrovolného dárcovství krve se zaměstnanci MP Praha účastní dvakrát ročně už 22 let. Mnozí mají na svém kontě stovky odběrů krve, destiček nebo plazmy. Další hromadná akce se koná 21. ledna 2020.
Když dorazí chlad
Celou cestu nahoru jsme měli krásný počasí, slunce svítilo a ani vítr nebyl tak moc nepříjemný. Lezli jsme jako jedno lanové družstvo a postupovali vpřed. Nechtěli jsme dělat starý expediční styl, tak jsme zvolili lehčí variantu alpského provedení a rychlost si zvolili za nejdůležitější veličinu. Bylo kolem poledne, když jsme v dálce uviděli vrcholový hřeben, který protínal severozápadní směr do Pákistánu. Fixní lana jsme už dávno nedávali a spoléhali sami na sebe. Občas náš průvodce dal fixní ledovcovou skobu v exponovaném úseku, občas nám pomohl. Okolo půl páté jsme dorazili na vrchol. Necelých sedm tisíc metrů nad mořem a úplně úžasný výhled. Všichni jsme ale věděli, že máme velké zpoždění. V této nadmořské výšce se čas ztrácí do propadliště, ani nevíte jak. Museli jsme bivakovat – bohužel jsme s tím nepočítali. Měli jsme jen jeden stan a jeden vařič na pět lidí. Noc byla strašná, dorazila únava, počasí se zhoršilo. Vítr začal s našim stanem tak lomcovat, že to vydávalo zvuk jak projíždějící rychlík. Do toho se přidalo první monzunové sněžení a bylo vystaráno. Vrchol sice máme, ale jsme jen na začátku sestupu – do toho laviny a strašná zima. Sedím v rohu stanu, na sobě mám úplně všechno, co jsem našel v batohu. Nehýbeme se a došel vařič, takže ani nepijeme. Snažím se alespoň trochu hýbat ze strany na stranu, ale nejde to…
Jsem ráda, že jste si našli cestu k našemu časopisu MP Praha Pražskému strážníkovi. Přinášíme Vám informace nejen z prostředí naší organizace, ale také z oblasti kultury, historie, sportu a dalších. Věřím, že články budou pro Vás přínosné a zajímavé.
Irena Seifertová
šéfredaktorka