V našich končinách se v poslední době a stále častěji objevují všelijaké stroje, u kterých si člověk není jistý, co to vlastně je. To, co někdy předjíždíme na silnici nebo nás jindy málem srazí jako chodce na chodníku, je koloběžka, kolo, skútr, motorka? Nebo něco úplně jiného? Jak tohle může jezdit po silnici? Jak tohle může jezdit po chodníku? A vůbec, jak bychom se v případě nehody dopátrali majitele? Vždyť to ani

Dny sevřené do lockdownových kleští odnesl čas. Liduprázdné ulice Prahy zůstávají už jen na fotografiích. Život se na Prahu 1 ještě nestačil vrátit v plné síle, ale strážníci už tak mají o „zábavu“ postaráno. Přestupky v dopravě a snaha řidičů zaparkovat na všech možných i nemožných místech jsou nikdy nekončícím příběhem. Stejným ukusováním pomyslného denního chleba je pro strážníky z Prahy 1 kontrola nepřizpůsobivých občanů, sběr

Jako malá jsem chodívala s rodiči na hřbitov – nejraději o „Dušičkách“, protože před hřbitovem stával stánek s cukrovinkami. Když jsme šli zapálit svíčku na hrobě dědy Františka, pokaždé jsem se dívala na podobenku jeho bratra Václava, pod jehož jménem bylo napsáno Ruský legionář. Slovo legionář jsem znala, ale jeho význam ne. Není divu, v Československu se v době komunistické totality nesmělo o legiích a ČsOL vůbec

V půlce října 2020 se uzavřely pro veřejnost vchody do všech divadel a nastaly zlé časy pro ty, kteří do nich byli zvyklí chodit jako diváci, ale i jako účinkující. Každý soubor přemýšlel, co dělat, jak nepřijít o své publikum a mnozí začali zkoušet „do kapsy“. Nikdo nevěděl, kdy bude moci svá představení předvést světu, ale bylo důležité to nevzdat. Ukázkovým příkladem jsou Městská divadla pražská, která vstoupila už do 72. sezony. Poslední srpnový

Kolem postupů v poskytování první pomoci koluje ve společnosti hodně omylů a pověr. Na jednu stranu se není čemu divit, odborníci svá doporučení často mění a každý tyto změny nezachytí. Na druhou stranu mohou mít tyto omyly fatální následky. Proto nebude od věci si alespoň ty nejčastější připomenout.

Vážení kolegové,

nejen já, ale i celá Rada hlavního města, velmi oceňujeme práci, kterou pro nás, občany, odvádíte. Jsme si dobře vědomi toho, že poslední covidový rok byl pro vás velmi náročný. Mám proto velkou radost, že se nám podařilo prosadit udělení mimořádných odměn všem strážníkům v přímém výkonu služby. Každý tak dostane celkem 15 tisíc korun.

Na srdce jsou Poděbrady – kdo by neznal tohle rčení? S kolegou fotografem však (zatím) žádnými srdečními problémy netrpíme, proto přijíždíme do Poděbrad nikoli do lázní, ale za našimi kolegy v uniformě. Jak se žije a pracuje strážníkům tady, na první pohled v klidném lázeňském městě? Ve městě, kde žije necelých patnáct tisíc obyvatel? Ve městě, kde centrum města zabírá jen samá zeleň, parky, fontány? 

Je toho plný internet. Někdo je nenávidí, někdo je bezmezně obdivuje a objektivní pozorovatel nestačí žasnout nad tím, co jsou jednotlivé skupiny schopny vypustit za bláboly v domnění obhajoby svých jednostranně zaměřených názorů. Ano, řeč je o elektromobilech – pro jednoho představují jasnou zelenou budoucnost ozářenou sluncem, pro druhého peklo vnucované Evropskou unií a pro automobilky pomyslný nůž na krku v podobě emisních norem. Jeden

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

ve chvíli, kdy budete držet v rukách toto vydání, bude už velmi pravděpodobně jasné, kam a jakým směrem se bude naše země ubírat. Ať už to dopadlo jakkoli, věřím, že zvítězila zodpovědnost. I přes rozmanitost názorů chceme všichni to stejné. Mít se dobře, žít dobře. Mně teda není jedno, jak žiju, ani to, jak budou žít moje děti. Věřím, že my,

Policejní kamery – téma, které se u městských policií skloňuje docela často. Co přesně si však pod ním představit? Může jít o kamery sledující průjezdnost silnic, monitorující zájmová místa nebo taky osobní kamery strážníků a policistů zaznamenávající průběh zákroků a úkonů. Právě o této poslední skupině budou následující řádky.