Úvodník únor 2020

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

čím jsem starší, tím víc mě baví číst rozhovory s lidmi, kteří něco umí, nebo dokázali. Uklidňuje mě to a z každého takového rozhovoru si vždy vezmu i něco sama pro sebe. Navíc zjišťuji, že pro mě není ani tak důležité, zda je dotyčný vědec, sportovec, herec či zpěvák, nebo třeba řemeslník. Také věk dotyčného nehraje roli. Inspirativní může být i rozhovor s někým, komu je pětadvacet či třicet let. Je ale pravdou, že z těch starších ročníků je cítit nadhled, moudrost a životní zkušenosti. Když se k tomu navíc přidá humor … je to něco neskutečného. Městská policie Praha má přes dva tisíce zaměstnanců. A věřte, že je mezi nimi obrovské množství těch, kteří jsou něčím zajímaví, nebo výjimeční. Jeden kolega, který mezi ně bezesporu patří, mi ale poté, co jsem se ho snažila k rozhovoru přemluvit, řekl, že ho sice těší náš zájem, ale že do toho nepůjde. Důvod mě doslova dostal. Prý by s některými z kolegů nevydržel, protože by ho shazovali, ponižovali a jinak … Hned jak to dořekl, vyskočila mi v hlavě věta z filmu Lída Baarová, která se mi jako jediná zapsala do paměti. Sestra hlavní hrdinky v podání Anny Fialové říká: „Tady jsi v Čechách. Závist je nad vším, úspěch a krása se neodpouští.“ Proto mě těší, že zatím „nějaký ten materiál ještě máme“ a rubriku „Naši lidé“ rušit nemusíme. Rozhovor s kolegou Pavlem Velebilem sloužícím na Hlídkovém útvaru o jeho vášni pro sklo najdete v článku „Rebel, který si rád dělá věci po svém“.

Lidé prý mají od nepaměti touhu zanechávat po sobě stopy, a to na rozmanitých místech. Graffitti – pro někoho street art, pro jiného čmáranice, pro strážníky realita, kterou téměř denně řeší. Street artem se umělci údajně vymezují vůči všudypřítomné komercializaci a snaží se o zachycení reality. Do Čech přišlo toto umění až v roce 1993. Legálních ploch málo, umělců moc. Přiznám se, že některé výtvory jsou opravdu krásné, navíc když jsou vhodně zakomponované do okolí, moc hezky ho dotvářejí. Ale většinové čmárání po zdi bych určitě street artem nenazvala. Více v článku „Strážníci vs. street art“.

Jestli článek s názvem „O smečce z pekla vyrvané“ přinese jedno jediné – více lidí, kteří začnou sledovat naše webové stránky útulku a díky nim si třeba nějakého nového člena rodiny vyberou, budu to považovat za obrovský úspěch. Přestože oba naše útulky patří díky lidem, co v nich pracují, k evropské špičce co do vybavení a péče, máme velkou úspěšnost i při umísťování zvířat do nových domovů či náhradní péče, stále jsou v útulku zvířata, která na svou novou šanci čekají.

Tak na čtenou zase za měsíce

P. S. Jj … Pražský strážník vychází 20 let a to už je docela slušná doba. Co mu přát do let dalších? To nejdůležitější, tedy spokojené čtenáře. Jeho tvůrcům pak dostatek zajímavých témat a inspirace.

• Předchozí
• Následující