Třetího února roku 1888 v obci Domoradice u Vysokého Mýta přichází v rodině Svátkových na svět človíček, chlapec, který dostává jméno Josef. Učení mu jde dobře, maturuje na vysokomýtském gymnáziu, poté odchází do Vídně na vojenskou kadetní školu.

V šestadvaceti letech rukuje do války na ruskou frontu. Padá do zajetí a roku 1916 vstupuje do jednotek českých a slovenských

„Svoboda tisku!

„Svoboda tisku: lidé se dovědí všechno, co noviny otisknou.“

„Jediným cílem žurnalistiky má být služba.

„Svoboda tisku končí u jeho vlastníků.“

„Jen proto, že je to v tisku,

Je mnoho lidí, kteří se zapojují do veřejného života, a mnoho z nich promlouvá ke společenským tématům. Ovšem ne každý má opravdu co říci. Problematika životního prostředí a změny klimatu je na stole již desítky let a máme řadu odborníků, kteří se jí věnují a kteří mají nám, laické veřejnosti, opravdu co nabídnout. Na druhé straně však máme samozvané proroky, především populisty, kteří se rádi ke klimatu vyjadřují a pro mnohé působí jejich

Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí – čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší. (Jan Werich)

Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí. (Dalajláma)

Nikdy nebude šťastný ten, koho bude trápit, že je někdo šťastnější. (Neznámý

Také se to na vás valí ze všech stran? Co bychom měli a neměli dělat. Co je pro nás, pro město, pro stát, pro Zemi dobré a co škodí. Něco, co jsme dlouhou dobu za správné považovali, najednou správné není. Jednu jistotu ale máme. Co bylo, je a bude problémem společnosti, a tím pádem bychom se nad tím měli určitě zamyslet, to jsou dozajista odpadky. Pravda, v pravěku to asi tak strašné nebylo, nicméně už ve starověku začali naši předci hledat odpověď na otázku:

„Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.“ (Jan Amos Komenský)

Zelených 55

Green Deal a Fit for 55 – slova, které jsou v současné době velmi skloňována. Slova, která u mnohých z nás můžou vyvolávat obavy a také jistou nevoli, strach z neznámého a možná i strach z opakování naší historie, kdy

Je to zhruba dva a půl roku, co jsem poprvé vyrazil v patách hlídky na Praze 1. Byl jeden z těch nejkrásnějších dnů, které léto toho roku nabízelo, a město doslova pulzovalo životem. Tisíce turistů, ze všech koutů světa, tvořily nikdy nekončící proud těl, který jsme často museli „rozehnat“ probliknutím majáku na střeše našeho služebního vozidla. Bary a noční podniky praskaly po setmění ve švech. Oznámení na porušování nočního klidu, byla na

Vážené kolegyně a kolegové,

velice rád Vás opět oslovuji v březnovém vydání. S panem ředitelem intenzivně řešíme, aby pozice městského strážníka byla dobře ohodnocena a zároveň byla atraktivní na pražském trhu práce.  

V současné těžké době, kdy byla Ukrajina bezdůvodně napadena, se naše společnost nebývale

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

původně jsem úvod editorialu chtěla věnovat štěstí, protože dvacátý březen je Světovým dnem štěstí a tomu se věnovala ve svém článku také kolegyně Jiřina. Kostru textu jsem měla v hlavě, a jakmile je kostra, těch pár řádků se „na papír“ dává dobře. Jenže … první, co jsem ráno dvacátého čtvrtého února slyšela, byl projev ruského

Stojím v jednom příjemném slunečném únorovém dni uprostřed lesa a řítí se na mě pes. Stojím v jakémsi skafandru a na hlavě něco, co se z velké dálky může podobat přilbě hokejového brankáře. A proti mně se žene pes.  Jeho oči jen zaměřují, kam se zakousnout. Ten pes se chce zakousnout do mě. V tom skafandru se nemohu moc hýbat, nemohu se moc pohybovat, nemohu utíkat, ale kolegové říkali, že prý jde jen o zvyk. Dech se  mi