Devadesátá léta, začátek demokracie u nás, období plné očekávání, zvratů, příležitostí a nadějí. Ovšem na druhou stranu období, kdy policie byla významně oslabena svou předrevoluční historií a mnoho lidí mělo pocit, že mohou chytit svou šanci za pačesy jakýmkoliv způsobem. Období, kdy se kradlo ve velkém a vražda byla ve slovníku tehdejších mafiánských bossů stejně častým slovem, jako úplatek či vydírání.

O elektromobilech bylo napsáno mnohé. My jsme se této tematice věnovali již několikrát v minulých číslech v průběhu cca tří let. Nyní se však konkrétně podívejme, jak by bylo možné využít tato vozidla přímo v našich podmínkách, tedy v podmínkách plného provozu, který odpovídá standardu u organizace, jakou Městská policie hl. m. Prahy je.

Před prázdninami jsem položila otázku, co je to firemní kultura, partě mladých lidí. Jednalo se o studenty maturitního ročníku jedné státní střední školy. Odpovědi byly různorodé, ale určitě ne hloupé (tedy až na pár výjimek).

Tři měsíce utekly jako voda. Všechny vtípky a humorné historky zůstaly v lavicích na Kundratce. S kolegy stojíme na chodbě Policejní akademie. Někteří ještě stále načítají skripta ve snaze zachytit poslední megabity informací, jiní už to neřeší a věnují se svačině, nebo popochází sem a tam. Nikdo však neskryje větší či menší nervozitu. Je to opravdu zvláštní. Všichni jsme dospělí, víme, že nás tam „neukousnou“ a stejně bychom raději byli

OPES. Slovo, které se každý nový strážník naučí u městské policie jako jedno z prvních. A tohle prapodivné slovo i to, co se pod ním skrývá, pak strážníka provází po celou dobu jeho profesního života.

Ostatním prozraďme, že se jedná o zkratku pro pracoviště s názvem „Operační středisko“. Operační střediska poskytují potřebnou podporu, informace a servis strážníkům v terénu a

Vážené kolegyně a kolegové,

mám milou povinnost Vás oslovit v únorovém vydání. Děkuji Vám za práci, kterou odvádíte, velice si ji cením. Proto jsem také rád, že se nám podařilo prosadit zakoupení slavnostních uniforem, které Vám budou k dispozici. Nadále budeme s panem ředitelem pracovat na tom, aby pozice městského strážníka byla dobře ohodnocena a zároveň byla atraktivní na pražském

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení čtenáři,

s kolegou Augustinem Tarabášem jsem se seznámila teprve nedávno. Konkrétně v listopadu loňského roku. Hned mi naskakuje v hlavě film „Marečku, podejte mi pero“, protože to bylo na Olšanech. I vzkaz před prvním setkáním byl v podstatě stejný … „sejdeme se na hřbitově“. Přiznám se, že setkání to bylo, alespoň pro mě, strašně milé. Na natáčení

Kolega Augustin Tarabáš patří po 25 letech služby mezi zkušené strážníky-okrskáře. Je to usměvavý čiperný muž, který toho zvládne víc než kdejaký mladík. Jednadvacet let střeží svůj okrsek v Praze 3, kam dojíždí z vesničky na Bruntálsku, ve volném čase třeba pěstuje ovocné stromy nebo maluje obrazy. Požadovanou maturitu složil v 54 letech. Kdo studoval v pozdějším věku a při práci, ví, jak náročné to je. Jeho odchod do důchodu se

Někdy si připadám jak Alenka v říši divů. Nemyslím si, že jsem netečná k okolí, ale i tak občas s velkým zpožděním objevím něco, o čem ostatní už dávno vědí, a já nestačím žasnout. Někdy chodím z práce pěšky, a šla jsem tak i vloni v květnu. Mohla by to být vlastně taková malá cesta kolem světa – ulicí Chorvatskou, přes Ruskou, podél Finské a Estonské, kousek po Kodaňské, okolo Madridské a už jsem na nároží Norské a